Moje Namibie
O životě v africké Namibii.
Doufám, že laskavý čtenář promine patos rezonující názvem. Spojitost se slavnou povídkou Erica Knighta "Lassie se vrací" totiž není náhodná.
Vždyť je to úplně jedno, Soie potěšíš čímkoli sladkým, dostala jsem radu stojíc mezi regály sladkostí v malé samoobsluze. Nakráčela jsem dovnitř rozhodně, ale šíře sortimentu mě zarazila. Tolik pytlíků s různými želatinovými potvorami (kterým tady říkají jako v Británii "jelly babies" - želatinová miminka), jsem v životě neviděla.
Metr devadesát, štíhlý a s pletí barvy hořké čokolády, dvacet let. Plouží se plandavou chůzí zastydlého puberťáka. Obrovskými dlaněmi, jaké mívají jen lidé pracující na farmách, rozvážně pohupuje jako šiškami pendlovek.
Sedím a píšu. Hodinu co hodinu vyrážím směr koupelna za chladnou sprchou. Venčení Amálky sestává z desetiminutovek taktak na pár zvednutí nožičky; tý holce se prostě nechce ven. Chodím s dlouhatánským bílým závojem, se kterým jsem kdysi tančila břišní tance; vymáchaný ve studené vodě udělá procházku příjemnější. Potkávám pejskaře žehrající na vedro. Vedrusko, vymýšlím si podstatné jméno, abych kratičké konverzace oživila. Vedřiny, tak říkala moje babička, opáčí jedna ze sousedek.
Tuhle jsem potkala souseda s uštvaným výrazem v očích. Evidentně ho něco trápilo. Opatrně jsem ho zastavila u poštovních kastlíků. Ale krucinál, čekal jsem skoro hodinu na úřadě. Hodinu života? Proč já vůl platím daně, když úředník neumí? odpověděl div ne plačtivě, takže jsem otázku, proč si s sebou nevzal knížku, raději spolkla. Onehdy se mi totiž svěřil, že manželka chodí brzy spát a on si nemůže před spaním číst.