Zápisník

30. května 2014, sychravé ráno. Vzduch voní mokrou travou a hlínou. Půda má za sebou týdenní sprchu proudy deště bez jediného paprsku slunce. Než vstoupím do nemocniční budovy, snažím se zrakem proniknout mraky na obloze. Už byste se snad konečně mohly rozestoupit. Moji dva noví přátelé si to zaslouží. A pořádnou porci sluníčka k tomu.

„Vsáklo se to do mě jako do půdy a vyplynulo jak ty ponorný řeky,“ říká o inspiraci starověkým Řeckem v rozhovoru pro internetový magazín O bytech a lidech sochař Olbram Zoubek. Ne, nerozmlouvala jsem s ním. Měla jsem na starosti textovou podobu rozhovoru. Jak takový text vlastně vzniká?

66 milionů korun. 15 milionů ze státní pokladny. 17 dní prchavých zážitků. Veřejný park se zákazem vstupu. Zákon, který obešlo jedno občanské sdružení - Český olympijský výbor.

Tak tohle byla věta pana učitele mířená k mému uchu na první hodině jógy. V jaké pozici to ucho bylo, nevím. Poněvadž ani nevím, kde jsem měla ruce a kde nohy, natož hlavu.

Další noc beze spánku. Ne že bych se převalovala a za urputně sevřenými víčky proklínala fantoma insomnie. O tom bych si ráda nechala zdát.

Ospalé nedělní dopoledne. Autobus z Horoměřic míří ku Praze, v něm několik babiček, přiopilý dělník neurčitého věku, turistický pár s mapou Českých Budějovic a já.