Jak jsem potkala Brada Pitta na kole
Ospalé nedělní dopoledne. Autobus z Horoměřic míří ku Praze, v něm několik babiček, přiopilý dělník neurčitého věku, turistický pár s mapou Českých Budějovic a já.
"To koukáte do špatné mapy," vysvětluji anglicky. "Tady ne Česko?" ptá se udiveně pán s americkým přízvukem. "Česko yes, ale ne České Budějovice, to je město na jihu," musím se smát. "Tak to jsme v prdeli," zachmuří se žena a zabodne pánovi ukazováček do hrudi. Vypadá to na hádku. Raději si najdu místo k sezení.
Mám ráda poloprázdný autobus. Sedávám v předposlední řadě u okna, učím se, čtu noviny nebo jen tak koukám ven. A sním. Angličtina má pro snění za bílého dne pěkný termín. Daydreaming. Jako puberťačka jsem okna v tramvajích a autobusech vyhledávala. S muzikou na uších cesta utíkala a já snila... o neuskutečnitelných láskách. Jednou z prvních byl Pavel Horňák. Pak taky Peter Nagy, kluci z naší školky a Angeličin Nicholas. Později David Gahan z depešáků a Pupíček. Tak jsem říkala Bradu Pittovi.
Za oknem autobusu se dá prosnít život, přemítám snažíc se připoutat pozornost k novinovému papíru. Obsah je poněkud bezútěšný. Lidové povstání v Istanbulu, válkou vyhrožující Severní Korea, povodňové nebezpečí a hrozící předčasné střídání poslaneckých stráží u nás. Pohled úlevně stáčím z okna ven; kdo by chtěl číst zrovna tohle při nedělním sluníčku? Oči zachytí dva v protisměru se plazící černé mercedesy s kouřovými skly. Jízda krokem a naleštěné karoserie vyvolávají dojem státní návštěvy. Kdo to ale je? Kdo se to mezi nimi komíhá? Na kole?! Cyklista s doprovodem? No ty vole! Nadskočím v sedadle a praštím se do nosu. Přes pramínky vlasů není ztepilému cyklistovi vidět do tváře. Má bílou košili s rozhalenkou a pumpky barvy písku. Mužná lýtka. Řídítka svírají zápěstí obtočená koženými budhistickými řemínky. 7 let v Tibetu. Proč mi jen vytane na mysl zrovna tenhle film? Kolo se přiblíží. Cyklista rozšafným pohybem setřese prameny vlasů z obličeje. A já se do něj znovu praštím. Do nosu. Protože se na mě ze vzdálenosti ubohých padesáti čísel dívá Brad Pitt. Usměje se. Musela jsem ho pobavit. Nos rozplácnutý o sklo musí z druhé strany vypadat vskutku chutně.
Rovněž reakce osazenstva autobusu jsou hodny pozorování. Americká turistka si málem zlomí ukazováček, který se tentokráte snaží zabodnout do okenní tabulky. Babičce s košíkem vajec na klíně vylítnou obě ruce k ústům. Košík samozřejmě slétne na zem a vajíčka se rozlétnou po podlaze. Kuřata z nich naštěstí nevylétnou, zato žloutky ano. Dělník, kterého jsem mylně považovala za ukrajinského, prozradí předsevzetí od pondělka nepít: "Piťák, vole, Piťák! Na toho si eště dneska loknu!"
Svou výstupní zastávku div nepřejedu. Dětství jsem strávila sněním, ale tohle, tohle by se snad nestalo ani ve snu.
P.S. Tento nebo další příběh s Ewanem McGregorem se skutečně stal. Jestlipak uhodnete který?