Jak se 'píše' rozhovor

Sochař Olbram Zoubek objektivem fotografa Saši Dobrovodského
10.4.2014 | zkouknuto: 2245x | komentářů: 0

„Vsáklo se to do mě jako do půdy a vyplynulo jak ty ponorný řeky,“ říká o inspiraci starověkým Řeckem v rozhovoru pro internetový magazín O bytech a lidech sochař Olbram Zoubek. Ne, nerozmlouvala jsem s ním. Měla jsem na starosti textovou podobu rozhovoru. Jak takový text vlastně vzniká?


Na počátku je hlasová nahrávka dialogu, v tomto případě trvající celých 70 minut. Pokud chcete zachovat autentičnost výpovědi, je potřeba pořídit takzvanou transkripci. To znamená rozhovor převést do písemné podoby se všemi odmlkami, přeřeky i nedokončenými výpověďmi. Olbram Zoubek = 41 880 znaků.

Ve druhé fázi nastává editace. Rozhovor musí pěkně plynout, tok řeči by měl zůstat zachován stejně jako slovosled. Chcete-li udržet autentičnost co největší, ponecháte i hovorové a nespisovné tvary. Vyškrtáte to, co je řečeno navíc, některé odbočky shledáte nadbytečnými. Nad nedokončenými myšlenkami si postesknete. Proč tazatel skáče do řeči? Zpovídaný ztratí nit a kdo že chce zabít Jessii, to už se nedozvíte. Předešlý odstavec vyhodit! Stačí, že jste naštvaní vy. Čtenáře ušetříte.

'Legrace' nastává, pokud je kolem shromážděno víc lidí, například rodinných členů, kterým reportér ve snaze získat co nejšťavnatější obsah v ničem nebrání. Výskají, smrkají, pokašlávají a dodávají moudra jeden přes druhého. Váš sluchový orgán bohužel stíhá zaznamenat i míchání neviditelných kafí a cinkání talířků s pohoštěním, do toho štěká pes, brečí parchant a u dveří zazvoní: „Asi pošťák“, vyjekne kdosi sedící tak blízko diktafonu, až máte pocit, že vás poprskal.

Ale dočkáte se i situační komiky. Myslíte si, že je zpovídaný s reportérem v místnosti sám, když tu se zničehonic ozve cizí hlas:

"Ten talíř, na kterým jsou ty chlebíčky, kterej uvidíte, až ty chlebíčky sníte, je taky historickej v tom smyslu, že z toho jsme tady jedli jako mladý. Jako slavnostní, ne běžně.“

Ve třetí fázi rozhovor vytisknete a pokusíte se ho tak nějak... vyvážit. Navazují na sebe jednotlivé části logicky? Stává se, že odpověď na otázku položenou na začátku přijde až ke konci. Potom je třeba znovu vytáhnout ‘nůžky‘ a zasáhnout tak, aby byl čtenář schopen porozumět tomu, co čte; on u rozhovoru nebyl, neslyšel to, co slyšíte vy. Naopak vy jste tu pro něj, abyste dialog zprostředkoval. V téhle fázi mělo vyprávění s panem Zoubkem 18 810 znaků.

Dále práce putuje ke zpovídanému, aby odsouhlasil a popřípadě opravil to, co se mu nezdá. A zatraceně, někdy se vám práce vrátí proseta hrubkami a s viditelnou snahou vměstnat se do rovin spisovné řeči. Pokrčíte rameny, neb co se dá dělat? Následuje další korektura.

Pan Olbram Zoubek je ovšem jiná kapitola, z jeho slov se sochalo krásně. Kultivovanost řeči se v něm snoubí s životní moudrostí propojenou s lehkou a sdílnou češtinou. Zásadních intervencí nebylo třeba, jen maličkostí - třeba úvodní věta perexu tohoto článku zněla v originále takto: „To se [rozuměj inpirace starověkým Řeckem] vsáklo do tý půdy a vyplynulo zase po tý lhůtě ňáký, jako ty ponorný řeky.“

Opačný případ: objektem reportérova zájmu je mladý a používáním češtiny dosud neotřískaný člověk, jehož slovy navíc proznívá hloupost. Nejmenovaný na otázku inspirace odpověděl:

„Nemám úplně konkrétního člověka, mně se líbí i spousta věcí co nevim, co jako, kdo to namaloval, jsem ochotnej si to i koupit, protože nejsem takovej jako že já teda něco maluju, tak budu preferovat to, co já maluju a budu to všude ukazovat, to já sem jako takovej, že si klidně koupim, co dělá někdo jinej, a ani nemusim pořádně vědět co, jak se menuje ten člověk.“

To pak v sobě svedete předem prohraný boj s autenticitou. Je vám jasné, že jako pitomce toho člověka vykreslit nemůžete. Spatláte tedy toto:

„Mně se líbí spousta lidí, ani si nepamatuju, jak se jmenujou. Nemám úplně konkrétního člověka. Jsem takovej, že si klidně koupim, co dělá někdo jinej, a ani nemusim pořádně vědět, jak se ten člověk jmenuje.“

Lepší, že?

Jak vidíte, práce je to osvěžující; kdo miluje sarkasmus stejně jako já, užije si dokonale :-) Ale vážně, O bytech a lidech je na poli internetových časopisů mimořádným počinem. Na čisté bílé ploše bez rušení otravnou reklamou nabízí často až intimní pohled do soukromí zajímavých osobností. Najdete tu inspiraci pro domov i duši. Na jeho vzniku se podílejí nadšenci, kteří svou práci odvádějí zdarma. Výsledek posuďte třeba v rozhovoru s Olbramem Zoubkem. Pěkný vizuální a čtenářský prožitek Vám přeje jedna z autorek.

...

Foto: Saša Dobrovodský


Komentujte něžně

Zatím žádné komentáře - buďte první!

Komentovat
 
 

Témata a rémata

Nejvíc vás zajímá

Slovo moudrých

Když se rákos chvěje na hladinou a ryby právě neberou, napadají mě někdy komáři a někdy myšlenky.

FUNDA, Otakar Antoň: Když se rákos chvěje nad hladinou. Praha : Nakladatelství Karolinum, 2009. (str. 9)