„Nebojte se, nic se vám nezlomí!"

Tak tohle byla věta pana učitele mířená k mému uchu na první hodině jógy. V jaké pozici to ucho bylo, nevím. Poněvadž ani nevím, kde jsem měla ruce a kde nohy, natož hlavu.

Vážně chceš chodit na jógu? Ty, takové nervózní trdlo? zeptala se kamarádka, když jsem se jí svěřila s plánem začít se starat o tělo podle tisíce let starého receptu. Ono to nebylo myšleno zle; jsem totiž povahy neposedné a mám nutkání neustále popocházet i při čekání na dopravní prostředek. Poskakovat při aerobiku, to by ti šlo, ale jóga? nedala se ona pochybovačka. Je ti jasný, že budeš muset trčet v jedné pozici bůhví jak dlouho a žádná hudba ti k tomu ale fakt hrát nebude?

Pche. Když dokážu každé ráno pět minut posedět při meditaci, proč bych nedokázala pět minut stát na jedné noze? No, jenomže ta lekce trvá minut devadesát, opáčila kamarádka a já začala pochybovat.

Abyste rozuměli, milí čtenáři. Zas tak moc jsem se nebála. Jako holčička jsem chodila na balet a od těch dob mi některé klouby zůstaly pěkně poddajné. Zdůrazňuji, některé klouby. Na józe totiž přijdete na to, že jich můžete pocítěním zpřítomnit mnohem víc, než jste si dosud mysleli.

Jestli jsem se něčeho obávala, tak toho, že se nevydržím nehýbat. Že se budu nudit. Že se mi čokoládové dorty se šlehačkou začnou usazovat i na chodidlech, místo abych je shazovala potutvorným cvičením. Rozpočet na sportovní aktivity bude kurzem jógy vyčerpán a mně zbyde akorát tak na poskakování někde po lese.

Do tělocvičny jsem tedy napochodovala s pocity smíšenými... abych se hodinu a půl poté vracela naprosto ohromená. Protažená, nabitá energií a lehoučká jako motýl, kterého nebolí v kříži, na což si poslední dobou často stěžoval.

Na první lekci jste jak v Jiříkově vidění. Všechno je jinak. Dýcháte i vydechujete nosem. Jste nuceni stát rovně s palci u sebe - patami od sebe jako klauni. Namísto vzpřímeného držení se kroutíte jak paragraf a jste dáváni za špatný příklad ostatním cvičencům. Udělejte tu holubičku ještě jednou, dloubne vás do boku prst pana učitele. Stihnete se zatvářit polichoceně, aby do vás píchl znova a pronesl na celou tělocvičnu: Podívejte se, jak je ta paní zkroucená! Při poloze na zádech s tváří snažící se dotknout podložky si řeknete, nu, to by mi snad šlo. V tom se na vás snese váha učitelovy dlaně, tvář vám vmáčkne do podlahy jako těsto do formičky a vyřkne bájnou větu Nebojte se, nic se vám nezlomí!

Má pravdu. Ono se to opravdu nezlomí, ono se to řádně protáhne. Panu učiteli je skoro sedmdesát a je neskutečně motivujícím živlem; vypadá o dvacet let mladší. Tancuje mezi partou paragrafů jako mladík, zatímco vy se dusíte, protože jste zapomněli na to nejdůležitější - svůj dech.

Ale máte radost, protože se vám dostává lekce o netušených možnostech těla, které se fakt! projeví už na první hodině. A co teprve na druhé, páté a desáté...

Prosím? Já že tu psala o obavě ze strnulosti jógového cvičení? Máte na mysli ten mýtus???