Vzpomínka na třiatřicet ve stínu

Sedím a píšu. Hodinu co hodinu vyrážím směr koupelna za chladnou sprchou. Venčení Amálky sestává z desetiminutovek taktak na pár zvednutí nožičky; tý holce se prostě nechce ven. Chodím s dlouhatánským bílým závojem, se kterým jsem kdysi tančila břišní tance; vymáchaný ve studené vodě udělá procházku příjemnější. Potkávám pejskaře žehrající na vedro. Vedrusko, vymýšlím si podstatné jméno, abych kratičké konverzace oživila. Vedřiny, tak říkala moje babička, opáčí jedna ze sousedek.

Mám okna na západ a nemám peníze na záclony. Z obrazovky počítače občas zamžourám do slunce. Na teploměr se dívat nemusím, přítomnost perliček potu vykazuje dostatečnou informační hodnotu. Psaní je dnes bolestivé. Ve sklence červeného vína nemravně utopím kostku ledu. Konečně pátá normostrana. Přítel z Namibie píše, že se mu chce celý den křičet. Mně se chce plavat.

V Namibii mají zimu. To znamená kolem poledne pětadvacet a osmnáct o páté; v šest tmu jak v ranci. V osm čisté nebe hustě poseté hvězdami. Vítr. Po půlnoci teplota klesá k pěti stupňům. Brzy ráno najdete na autě jinovatku. Na trávě ne, té tam moc neroste.

Lidé se mě často ptají, jak snáším africká vedra. Lépe než česká, odpovídám. V Namibii je vedro suché, člověk se nepotí. Může být přes čtyřicet a jsem jako rybička. Jakkoli je to v tomto případě příměr připitomělý a já jsem citlivka s nízkým tlakem.

Zkrátka a dobře, není vedro jako vedro. Jsou to jen předsudky, automaticky řadicí číslici na rtuti do kolonky snesitelné - nesnesitelné. Všechno je holt třeba zažít na vlastní kůži, abychom mohli soudit... ale to už se dostávám jinam a navíc mi začíná ve sklence cinkat druhá kostka ledu.