1. O chlapci jménem Soi
Metr devadesát, štíhlý a s pletí barvy hořké čokolády, dvacet let. Plouží se plandavou chůzí zastydlého puberťáka. Obrovskými dlaněmi, jaké mívají jen lidé pracující na farmách, rozvážně pohupuje jako šiškami pendlovek.
Kde je Soi? Sháněli jsme se po oblíbené figurce na farmě našeho kamaráda. Obvykle to byl on, kdo nám otevíral branku pod kopcem, na jehož vrcholku se nalézala obytná budova. Tentokráte příběhl otevřít někdo úplně cizí. Začínala noc.
Ten už se asi nevrátí, vysvětloval majitel farmy. Dostal za úkol vyhloubit základy pro skleník. Nebudete věřit, co provedl, gestikuloval unaveně a vedl nás na travnatou plochu před budovou. Krásně jsem mu to vyměřil a... Po obvodu vytyčeného prostoru 3 x 6 metrů byla navršena do půlmetrové výšky hlína. Krásně uplácaná s pečlivostí, jakou dokážou jen farmářské ruce. Musela jsem se smát.
A to jsem mu dlouze vysvětloval, že má vyhloubit půlmetrové základy. Tady tou lopatou jsem mu to ukázal. Jenže on jámu zasypal a začal vršit.
To už jsme se s přítelem chechtali oba. Když jsem se vrátil z města, Soi se dmul pýchou. To nepochopíš, tyhle lidi prostě nepochopíš, lamentoval Mark. Chudák Soi dostal vynadáno tak, že se mu prý po tváři koulely slzy jak skleněnky. Otočil se na patě a běžel pryč, vysvětlil chlapcovu nepřítomnost.
Lekla jsem se. Kam mohl běžet? Farma leží 40 km kopcovitým terénem na západ od hlavního města Windhoeku. Široko daleko není žádné obydlí, nejbližší usedlost leží nějakých 10 kilometrů odtud. Zdejší majitelé farem jsou výhradně míšenci jako Mark nebo běloši, cizího černého kluka by nepřijmuli.
Kdy utekl? - Včera. Aha. Takže to už nemusí být mezi živými, vždyť jsme v africké divočině. Ten kluk prostě nemá rozum, povzdychl si Mark. Všechno mi tady pochcípá, kde mám teď shánět náhradu? rozmachoval se zoufale po záhonech zeleniny, pomerančovnících a namáhavě udržovaném trávníku. Soiovou hlavní náplní práce bylo zalévání. Tuto činnost měl vykonávat časně zrána a před západem slunce, ale protože tlak vody z podzemního vrtu byl slabounký, kropení mu zabralo pomalu celý den.
Pomyslela jsem si něco o kamarádově neschopnosti práce se zaměstnanci. Vlastně jsem měla chuť na něj křičet. Viděla jsem chlapce ležícího ve škarpě rozdrásaného karakalem (Neblázni, karakal napadá zvířata, ne lidi. Ale říkejte tohle Češce, která většinu života vídala šelmy bytelně zadrátované ve výbězích zoologických zahrad). V lepším případě se Soi motá tou svou houpavou chůzí po zaprášené silnici. Na místní poměry byl extrémně vysoký a i když neustále se usmívající obličej šířil mírumilovnost, nedoufala jsem, že by se ho někdo odvážil svézt stopem. A kam by vůbec jel???
Soi pocházel z oblasti hranic s Angolou, tedy z míst vzdálených 600 kilometrů. Na farmu se dostal po místním způsobu: byl něčí bratranec. Se zajímavým aspektem země s nepočetným obyvatelstvem (podle posledního sčítání lidu má Namibie 2,1 milionu obyvatel) jsem se setkala mimo jiné i na Islandu, jenže to není země zatížená rasovým závažím. I v Namibii funguje legenda říkající "tady je každý s každým nějak spřízněn". Země na jihu Afriky připomíná obrovitánskou rybářskou síť genetických spojnic.
Že neměl pracovní smlouvu, že v Namibii lidé obvykle pracovní smlouvy nemají, na to jsem si později musela zvyknout, když jsem sama stála na pozici zaměstnavatele. Vždyť by se ani neuměl podepsat, snažil se mi situaci vysvětlit farmář. Nevěřila jsem. Několikrát jsem Soie načapala, jak ve stínu pepřovníku pročítá inzertní bichli nákladních aut. Nebo že by si jen prohlížel obrázky?
Bylo mi z toho smutno. Soi potřebuje Marka a Mark jeho, o tom nebylo pochyb. Kvůli jedné chybičce o sebe přijdou a na farmě všechno pochcípá? Mark šéfuje síti šestatřiceti obchodů s oblečením, neexistuje, aby zůstal doma a pečoval o zahradu. Chlapec nebyl jediným zaměstnancem farmy, ale ti ostatní - rodina se dvěma dětmi a batoletem - se starali výhradně o stáda koz a ovcí. Navíc se u nich stále něco ztrácelo (Ti kradou jako straky!). Bydleli v odlehlé části farmy a majitel by je v blízkosti svého obydlí ani nechtěl.
Nechápala jsem to. Tak jako mnohokrát předtím a mnohokrát potom jsem mlčky zírala, v duchu se spadlou čelistí. Proč Mark farmaří, když má tak málo času? Proč nedá zaměstnanci lepší podmínky, aby ho tady alespoň něco drželo? Za čtrnáctihodinovou pracovní dobu šest dní v týdnu dostával Soi 900 namibijských dolarů (2.160 korun), v naturáliích potom měsíční dávky cukru, bílé mouky, chleba a koly; o maso se dělil s pánem domu pokaždé, když se zabíjelo. Na to, že veškeré peníze utrácel za kupony do mobilního telefonu, žil si prý docela dobře. Ačkoliv obýval starý, do země zahrabaný přívěs, na záchod chodil do buše a myl se venku pod kohoutkem trčícím na trubce vedené z nadzemní nádrže.
Ten večer jsme u Marka strávili jen pár chvil. Ze záhonu jsem vytahala několik mrkví sladkých jako med; nebyl tu Soi, aby mi v té tmě pomohl.
Asi jsi mu vozila málo cukroví, žertoval přítel. Ale o tom až příště...
2. Soi a přítel člověka