2. Soi a přítel člověka

Duha v posledním jarním měsíci listopadu. Matka pluku White-White. Něco k snědku se tu ulovit přece jen dá. V hadicích se schovávají ještěrky. Věrné ochranářky se chladí ve stínu. V popředí White-White, vlevo Orley a nejmenší Skunky. Děti Ovambů v tradičních krojích.  Foto: Jennifer Lahn.
5.11.2013 | zkouknuto: 1053x | komentářů: 1

Vždyť je to úplně jedno, Soie potěšíš čímkoli sladkým, dostala jsem radu stojíc mezi regály sladkostí v malé samoobsluze. Nakráčela jsem dovnitř rozhodně, ale šíře sortimentu mě zarazila. Tolik pytlíků s různými želatinovými potvorami (kterým tady říkají jako v Británii "jelly babies" - želatinová miminka), jsem v životě neviděla.


Soi patří k etniku Ovambo, nejpočetnější skupině obývající především severní část země. Tihle vysocí urostlí lidé překvapují perleťovými zuby. Možná teď namítnete, že jde o rys společný všem černošským rasám, jenže u většiny jde jen o kontrast tmavé pleti se sklovinou. Ovambové jsou jiný případ. V minulosti totiž neznali a nekonzumovali cukr. Dnes jsou sice sladidla v jakékoli podobě od medu po cukry syntetické stejně dostupné jako u nás, ale máme tu jinačí problém: tohle etnikum tvoří polovinu obyvatelstva země s 30% nezaměstnaností (což je číslo vycházející z oficiálních zdrojů; skutečný počet lidí žijících na hranici chudoby bude mnohem vyšší). Polopaticky řečeno, na pravidelný přísun 'želatinových miminek' velká část z nich finančně nedosáhne a odtud zřejmě pramení jejich vášeň pro sladké - z nedostatku.

Motivovat Soie sladkostmi mi poradil přítel ve chvíli, kdy už jsem nevěděla, jak dál, i když šlo o banalitu: naučit ho, aby dával psům pravidelně žrát a hlavně, aby měli stále plnou misku vody. Bylo čtyřicet stupňů ve stínu a kluk nechápal, že tři malé fenky, zdatné obranářky, které dokázaly zlikvidovat i karakala ohrožujícího školku s jehňaty, potřebují pít.

Komunikace nebyla snadná: bylo jedno, jestli na něj zkouším angličtinu nebo češtinu a on mluvil jen rodným jazykem ošivambo. Ovládal základy afrikánštiny (tedy nejčastěji používaný jazyk, byť oficiální řečí je v Namibii angličtina). Majitel farmy i přítel Soie instruovali jistě správně, nicméně bez výsledku. Tehdy jsme na farmu dojížděli dvakrát týdně. Misky s vodou byly pokaždé prázdné a často se stalo, že hladina granulí neklesla ani o centimetr.

Zkoušela jsem to úsměvem a posunčinou, kreslila jsem ve dne do písku a večer ohořelou dýmající větví do vzduchu, máchala rukama, držela se za 'hladové' břicho. Všechno bez výsledku. Soi odpovídal rozjařeným jes mafro, ale příště byly misky zas prázdné a granule mizely tak pomalu, jako kdyby si na nich pochutnávali noční hlodavci.

Musíš na něj jinak, kup mu nějaká cukrátka, poradil přítel. Naházela jsem do nákupního košíku několik pytlíků gumových potvor. Dávej mu je po jednom, jinak to sní všechno najednou, kdo bude zítra zalejvat? Ach bože. Dvacetiletému habánovi mám podávat želatinové medvídky z pytlíku jako dítěti? Jo. Jinak Soi zažije neblaze očistný efekt z přejedení a odnese to celá farma.

Připadala jsem si jako blbec. S připitoměle omluvným úsměvem jsem zaťukala na rameno, na které jsem málem nedosáhla, aby jeho majitel vrtající se v motoru jakéhosi vraku následoval vůni otevřeného pytlíku s cukrátky. K prázdným miskám.

Jak to dopadlo? Bohužel, úspěchem pramalým. Za cukrátka jsem sklízela opakované jes mafro a srdečný smích, který maličko tuhnul nad prázdnými miskami, ale to bylo všechno. Řvát nemělo smysl.

Bylo by hloupé považovat Soie za málo inteligentního. Můžeme brát měřítko duševních schopností stanovené západní kulturou za směrodatné, když se nelze domluvit verbálně? Kolik schopností může mít, takových, které zrovna já "vodtamtud z Evropy" nepotřebuju! Má prostě nadání na jiné věci. Rozum zůstával stát, ale bránila jsem ho.

Dostávalo se mi chatrného vysvětlení, že pes podobně jako člověk se o sebe dokáže postarat sám. Nutnost přikrmování Soi nedokázal pochopit a že by psi mohli mít žízeň? Fenečky zatím neutekly, jsou tu neustále přítomné... tedy mimo hodin, kdy vyrážejí na lov do několik kilometrů vzdálených koutů farmy... zatímco hospodářská zvířata zůstávají po tu dobu bez ochrany... třeba před stepním rysem.

Časem jsem se naučila nad spoustou věcí mávat rukou, ale tohle, tohle mě nepřestávalo mrzet. Když pak došlo k onomu 'průšvihu' se základy skleníku a Soi utekl, bylo mi jasné, že cukrátka nebudou tím, kvůli čemu by se měl vrátit.

3. Soi se vrací


Komentujte něžně

Bombardujete mě právem; další díl je skoro hotový, čekám ještě na ověření informací namibijským zdrojem. Vydržte a díky moc všem věrným čtenářům! :-)

Pavlína Žipková | 12.11.2013 19:21 Citovat »
Komentovat
 
 

Témata a rémata

Nejvíc vás zajímá

Slovo moudrých

Když se rákos chvěje na hladinou a ryby právě neberou, napadají mě někdy komáři a někdy myšlenky.

FUNDA, Otakar Antoň: Když se rákos chvěje nad hladinou. Praha : Nakladatelství Karolinum, 2009. (str. 9)