3. Soi se vrací

Doufám, že laskavý čtenář promine patos rezonující názvem. Spojitost se slavnou povídkou Erica Knighta "Lassie se vrací" totiž není náhodná.

Namibijské jaro, říjen. Noční teploty klesají k pěti stupňům nad nulou a ráno je zem pokryta jinovatkou. Jakous takous vláhu si rostlinstvo dokáže uchovat, i když v poledne pere slunce. Farma přežívá. Soi se vrátil po několika málo dnech.

Psice ho vítaly se zuřivou radostí. Nevím, jestli je možné popsat jeho vztah k fenkám jako lhostejný. Jisté je, že si s nimi nehrál, ale také je nikdy netrápil. Nepíše se snadno, že vztah černošských chudších vrstev k příteli člověka nebývá laskavý; jedna z mála palčivě nepříjemných zkušeností.

Radostí vyjádřenou gesty ho přivítal i Mark. Vrátil se z města za tmy a chlapec zaléval. Jako kdyby se mezi nimi nic nestalo. Stavba skleníku byla odložena, co má být?

Těžko říct, jestli Soi na útěku prožil nějaké příkoří nebo útrapy, ale když se vrátil, hrál mu na tváři širokánský úsměv jako dřív. Nebyl lhářem. Když jsem později pracovala s pětadvaceti zaměstnanci a týden co týden podepisovala propustky na pohřby babiček, z nichž nejmladší bylo 108 let v zemi, kde činí průměrná délka života let dvaapadesát... Jistě pochopíte, že na Soiův upřímný byť mlčenlivý úsměv jsem pamatovala v dobrém.

Týden na to si Soi koledoval podruhé. To když se pokoušel - jako neřidič - ovládnout malý traktůrek a poškrábal s ním všechna zaparkovaná auta: nový landcruiser, dodávku a náklaďák na převoz cihel. Ani kmínek pepřovníku nevydržel nápor jízdních zkušeností mladého Ovamby. Tentokráte Mark věděl, že musí Soiovi vynadat s něžnější razancí, aby kluk opět nevzal nohy na ramena. Došlo sice na kutálení skleněnek z ebenových očí, ale také na řidičák, který mu Mark zaplatil.

Čtenář - pejskař se teď patrně ptá, jak to vlastně bylo s White-White, Orley a Skunky. Když jsem se na Markově farmě ocitla poprvé, jedinými stálými obyvateli byli dva domorodí zaměstnanci. Soy tehdy žil kdesi na hranicích s Angolou a Mark bydlel v hlavním městě Windhoeku. Polnosti dojížděl kontrolovat o nedělích. Domek na vrcholku kopce byl zanedbaný. Dírami v plechové střeše pronikalo polední vedro, noční chlad a droboulinká zrníčka písku padající do očí, kdykoli jste zvedli hlavu vzhůru. Chyběla elektřina, v rohu obývací místnosti byl kohoutek s věčně netekoucí vodou a koupelna spojená s ložnicí bez dveří měla sprchový kout asi jen na ozdobu.

Jde o domněnku, ale myslíme si, že ti dva kluci fenky možná i trápili. Pohled na vyhublé psice s ulepenou srstí plnou klíšťat velikosti kanadských borůvek byl přinejmenším srdceryvný. Ačkoliv k farmě evidentně patřily a žily na ní, zprvu se k nám vůbec nechtěly přiblížit. Vítaly nás štěkotem, pobíhaly kolem, ale do bezprostřední blízkosti se odvážily až po dnech. Byly zvědavé, i když jim z očí čišel strach. Házeli jsme jim jehněčí kosti od večeře. Po pár týdnech se přiblížily, kosti nám jemně škubaly z rukou a běžely si na nich pomlasknout pod vrak dřevěného dvoukoláku. Když se poprvé nechaly pohladit, byli jsme dojatí.

Oba mládenci naštěstí nevydrželi dlouho. Utekli s lupem několika kartonů cigaret. Netušili ovšem, že kuřivo nebylo pro nikoho jiného než právě pro ně. Povedlo se jim ukrást svůj vlastní vánoční dárek.

Po těchto výtečnících nastoupil náš hrdina Soi, který snad žije na vrcholku farmy dodnes. Bez schopnosti jazykového dorozumění, přesto v záhadné symbióze s majitelem farmy i třemi přítelkyněmi člověka.