4. Táta

Měla jsem Amálku týden a naši stále nic nevěděli. Dokud jsem v metru nepotkala...

Mámu. Nevěřícký úsměv. Co to je? - To je Amálka. - Ty máš pejska? - Jo. - No ne... doopravdy? Máma se rozzářila. Jak dlouho? Že jsi nic neřekla! – Krátce, mami. Teprve týden. Teď už je skutečně moje a nikdy se jí nevzdám.

Obávala jsem se tátovy reakce. Potřebovala jsem si Amálku zamilovat, abych ani na chvíli nezauvažovala o tom, že bych se jí musela vzdát. Jako Bertíka. Tak počkej, zkusím to tátovi říct.

Večer telefon. To víš, no, nic moc. Ale přijďte v neděli na oběd, obě. Máma se na Amálku těšila. Snad nebude tak zle.

Bylo. Táta se mračil jako drak. Ještě teď vidím scénu, ve které stojíme po příchodu k našim v předsíni. Amálka se rozpačitě rozhlíží kolem, měří si nové prostředí. Táta ve dveřích do obýváku. Kdo ti jí bude hlídat, až pojedeš na dovolenou? To jako my, jo? A jak to uděláš, když budeš 14 hodin na place? Neříkám, že neměl pravdu. Ale některé otázky se řeší, až když nastane jejich čas. To by se musel jeden zbláznit, kdyby musel uvažovat s předstihem o každé pitomosti. To nejsou pitomosti, uvažuj o tom.

Amálce jsem mokrým hadrem otřela pacičky - i na to si musela zvykat - a šlo se do kuchyně naložit talíře. Vůně vepřového s křupavou kůrčičkou se linula bytem. Můj nohsleh na chvíli zapomněl na svět kolem a mohl se v kuchyni utancovat žebráním. Plné talíře odkráčely do obýváku a Amálka s námi. Přece jen byla novým prostředím zaražená a poslušně si lehla na kobereček před televizi. Ale pokaždé, když jsem se zvedla, stála za mnou. Tak to bylo první měsíce pořád; doma mě doprovázela dokonce i na záchod.

Prvních pár návštěv proběhlo v podobném duchu, ale táta se mračil míň a míň. Amálka si zamilovala mámu i bráchu a jakoby vyčkávala, kdy si omotá kolem pracičky i hlavu rodiny. Že to netrvalo dlouho, asi nemusím popisovat. Dnes je z táty a Amálky nerozlučná dvojka.


5. Amálka studentkou