5. Amálka studentkou

Zátiší se čtyřnohou studentkou
31.5.2014 | zkouknuto: 1777x | komentářů: 0

To nejsou pitomosti, uvažuj o tom, rezonovala mi hlavou tátova slova ve chvíli, kdy došlo na řešení otázky kam s Amálkou. Blížil se nástup do druhého ročníku na vysoké škole. Studovat po třicítce? Ano! Ale...


Kam s pejsánkem, studejete-li v kombinované formě, kdy je vaše přítomnost na přednáškách nutná sice jen jednou za dva až tři týdny, zato od pátku do neděle? Opakuji, kam s pesanem? Přece do školy, ne?!

Divíte se té drzosti? Já taky. S odstupem let kroutím hlavou sama nad sebou. O to víc, že jsem nebyla klasickým vysokoškolským studentem se soplem u nosu, ale životem vcelku i protřelou, byť novopečenou paničkou, která by snad už proboha mohla znát a praktikovat definici vhodného chování. Moje duchapřítomnost se omezila na mejl spolužákům s otázkou, zda by jim nevadila přítomnost čtyřnožce. Nevadila. Spolužačka Kačka, která musela slupnout protialergickou pilulku, si tuhle skutečnost dokonce nechala pro sebe.

O sobotním ránu jednoho podzimního dne jsem tedy okšírovala psího oře, sbalila pelíšek, misku na vodu, pamlsky a hračky a Amálka štrádovala s paničkou za povznesením ducha do školních lavic.

Podkrovní učebna, ve které probíhala víkendová výuka, měla nějakých dvacet metrů čtverečních, ale vešli jsme se pohodlně. Náročnost prvního ročníku vykonala své: z devatenácti studentů zbylo jedenáct. Každý měl dostatek prostoru na to, aby se rozvalil dle potřeby, ačkoliv uspořádání lavic do obdélníku s katedrou na kratší straně nedovolovalo klimbání. Troufám si tvrdit, že tlučení špačků se konalo zřídka. Většina spolužáků byla stejně stará jako já a když v tomhle věku studujete, je to radost a po letech naplněná touha; nechcete zameškat ani chviličku.

Jakmile Amálka napochodovala do třídy, vzbudila milý rozruch. Byla hodně plachá, ale s rozcuchanou bílou srstí, řasami mrkací panenky a vzrůstem salámového psíka taky neodolatelně roztomilá. Zatímco ji spolužáci oňufávali (naopak to příliš nefungovalo, madam si zpočátku zachovávala odstup), rozbila jsem v rohu třídy hned vedle vchodových dveří psí stanoviště.

Následovala plejáda rozpačitých, milých i trapných momentů, neb nikdo z pedagogů neměl o čtyřnohém studentovi ani ánunk. Nejvíce to schytal pan učitel na tvůrčí psaní, kovaný kočkomil Jiří Dědeček. Navzdory mým verbálním i gestikulačním pokynům směrem k pelíšku, Amálka se tvrdohlavě rozhodla pro tábořiště na podlaze uprostřed lavic. Jakkoli vypadala jají pozice vleže na boku nevinně, věděla jsem, že dříve nebo později to přijde. Přívětivý tón hlasu pana učitele bude narušen vysokým, táhlým, ostrým a pisklavým zaš... ne ne, zavytím. O sobotním dopoledni ve ztichlé školní budově zcela nečekaným. Ale pravda, zvykli jsme si. Napotřetí pan učitel nevyletěl ze židle ba ani ve výkladu se nezadrhl. Pouze káravě pozvedl zrak. Ač jeho pohledy byly výmluvné, dodnes mi nevynadal.

V dalších hodinách Amálka střídala klíny spolužáků i nálady. Hádám, že například přednášce z literární vědy a jejím pozoruhodným termínům, jako jsou hermeneutika, hypertextualita nebo interdiskurzivita rozuměla o něco líp než třída postarších studentů. Její suverénní projev v porovnání s naším tomu napovídal.

Jestli se dobře pamatuju, psích víkendů bylo ještě pár. Ovzduší u našich jaksi změklo; Amálka začala trávit školní víkendy právě tam.

O několik let později měla štěňata. Dvě putovala ke spolužačkám. Rodinka se dodnes schází, všichni členové se mají skvěle. I na tohle vypravování jednou dojde.


Komentujte něžně

Zatím žádné komentáře - buďte první!

Komentovat
 
 

Témata a rémata

Nejvíc vás zajímá

Slovo moudrých

Když se rákos chvěje na hladinou a ryby právě neberou, napadají mě někdy komáři a někdy myšlenky.

FUNDA, Otakar Antoň: Když se rákos chvěje nad hladinou. Praha : Nakladatelství Karolinum, 2009. (str. 9)