3. Počátky soužití
Tak tohle je ona. Amálka. Narozena 25. května 2007, nejmladší z rodu Žipkových. Právoplatný člen rodiny. Cesta k tomuhle statutu ovšem nebyla lehká.
Až teď po letech vidím, kolik chyb jsem na počátku soužití udělala. Pracovala jsem sice z domova, takže jsme spolu byly takřka nepřetržitě, ale o psech jsem nevěděla zhola nic. Vyjma pár internetových příruček jsem navzdory své studijní povaze nepřečetla víc než několik málo rad. Kapka psí psychologie? Ani omylem.
První noc jsme se ani jedna nevyspaly. Nervózně pobíhala po bytě. Protože jsem spala v pokoji a´la průchoďák bez dveří, měla jsem přední tlapky v obličeji téměř neustále - Amálka se co chvíli vzepjala předními packami o rám postele a upřeně na mě koukala. K sobě jsem ji vzít nechtěla. Ze života na dvorku byla špinavá jak malý uličník. Nebyla nikdy koupaná a já ji nechtěla hned první den stresovat. Také jsem se trochu bála; přece jen jsme byly jedna pro druhou novou bytostí. A tu lidskou část nového páru nenapadlo, že se Amálce může stýskat po mamince a po všem, na co byla dosud zvyklá.
Dnes si to vyčítám. Holt bych byla musela vyprat povlečení, to by se toho stalo. Vzpomínka na naši první noc se mi vybavuje v tandemu s tím, co řekla o psím soužití mámina klientka, manželka Petra Pitharta paní Drahomíra. Pejskové se dělí na ty, kteří se svými páníčky spí, a na ty, kteří s nimi budou spát.
První týden byl svízelný. V pronajatém bytě čůrala, kde se dalo. Byla zvyklá na život venku, ne na režim. Chodila jsem s ní čtyřikrát ven, třikrát po dvaceti minutách a na dvouhodinovou odpolední procházku. Byt na Václaváku se ukázal jako naprosto nevhodný. Dostat se přes magistrálu do Riegrových sadů znamenalo pro fenku dosud žijící v poklidu venkova dennodenní stres. Na vodítku chodila docela spořádaně, ale dokud si cestu do parku neprošlapala, táhla mě jako husky sněžné sáně. Sedmý den se vykakala na koberec a mně ujely nervy. Dostala záhlavec. Ještě jednou tohle uděláš a půjdeš do útulku, křičela jsem a brečela.
Naštěstí poprvé a naposled. První týden se přehoupl ve druhý a Amálka si zvykla na nový domov. Jako kdyby mávl kouzelným proutkem? Ale ne. To se jí jen zaběhla nová rutina. Zvykla si na hlučné ulice a nové granule, na pravidelnost procházek a konec konců i na mě, svou novou paničku.