2. Amálka se představuje

První fotka Amálky. Píše se rok 2008.
25.9.2013 | zkouknuto: 939x | komentářů: 0

Od smutné anabáze s Bertíkem uplynulo pár let. Jednou jsem na narozeninách kameramana Martina Matiáška seděla na baru s jeho sestrou. Svěřila jsem se. Přeju si pejska, ale do útulku se neodhodlám. Anička se ode mě otočila na druhou stranu. Tak máme paničku pro Amálku, řekla komusi.


A bylo to. O víkendu jsem s Aničkou vyrazila za "kýmsi" - kamarádkou Lindou. Do Nosálova na Kokořínsku. Jen se na ni podíváš a kdyby se ti líbila, můžeš si ji hned odvézt, plánovaly holky. Sotva se otevřely vrata na dvorek, vyrazily z nich jak šipky máma s dcerou. Benji, pětikilová fenečka s nepoměrně velkýma vztyčenýma ušima, strakatá jako telátko. Amálka, jeden a půl roční. Sněhově bílá, dlouhosrstá, s medově zbarvenýma ouškama. Jako správný český punťa měla jedno ucho dole. Přihnala se ke mně, očuchala boty a běžela za mámou a za srnkami do blízkého lesíka.

Podzimní večer jsme strávily louskáním ořechů. To "y" je správně, neb nás bylo pět ženských; otec Amálčiny rodiny se věnoval televizním záležitostem. Já po očku sledovala budoucí svěřenkyni. Ona si mě bohorovně nevšímala. A louskala taky.

Všechno do sebe zapadalo. Byla moje. Ráno jsem si tu bílou chlupatou holku odvezla. Naši opět nic netušili, ale tušila jsem já. Tentokrát to dopadne dobře. Novým domovem se Amálce stal Václavák. Vlašské ořechy miluje dodnes. Jen jí je musím půlit.

3. Počátky soužití


Komentujte něžně

Zatím žádné komentáře - buďte první!

Komentovat
 
 

Témata a rémata

Nejvíc vás zajímá

Slovo moudrých

Když se rákos chvěje na hladinou a ryby právě neberou, napadají mě někdy komáři a někdy myšlenky.

FUNDA, Otakar Antoň: Když se rákos chvěje nad hladinou. Praha : Nakladatelství Karolinum, 2009. (str. 9)