Příběhy víly Spinkulky - 3. Kačenka

ilustrace Spinkulky od Jany Beeby
19.10.2013 | zkouknuto: 931x | komentářů: 0

Jednou v neděli si Otík s Lucinkou hráli na dvorku. Dělali na pískovišti bábovky. "Otíku, znáš Kačenku?" ptá se Lucinka. "Bydlí támhle v přízemí. Pořád nosí paraplíčko. Takové bílé, s červenými květy. Jsou tákhle veliké!" ukáže rukama. "Červené jako máky."


"Ona si sem nechodí hrát?" zeptá se Otík.

"Nechodí. Ale chodí se mnou do třídy. Když u mě byla Spinkulka, říkala, že pomohla taky Kačence."

Otík vyvalí oči. "Ona taky nemohla spát? ptá se zvědavě. "A taky kvůli pejskovi?"

"To nevím," zavrtí hlavou Lucinka. "Dlouho jsem ji neviděla. Nechodí do školy."

"A to se smí? Nechodit do školy?"

Lucinka svraští čelo. "Myslím, že do školy se musí."

"Nepůjdeme se na ni podívat?"

"Tak jo!" Lucinka zapíchne lopatičku do písku a vezme z lavičky panenku. Otík pohodí bábovku vedle kamarádčina náčiní a rázně si otře ruce o kalhoty. Oba vyrazí k domovním vratům.


Kačenčina rodina bydlí v přízemí. Okna bytu vedou na dvůr, ale jsou pořád zavřená. Děti se zastaví před bytem. Ani nedutají. Stoupnou si na špičky a přitisknou uši na chladné křídlo dveří. Je ticho.

"Nejsou doma," zhodnotí situaci chlapec.

"Asi někam odjeli. Kačenka přece nechodí do školy," uvědomí si Lucinka.

Už už zklamaně odcházejí, když v tom se dveře rozletí dokořán. Děti leknutím uskočí.

"Co se to tady děje?" zahřmí starý pán.

Děti se rozklepou a stydlivě bloudí očima.

"No? Na něco jsem se ptal!"

Lucinka už už otvírá pusu, ale pán ji zarazí.

"Nejsi ty Lucie zeshora? Spolužačka naší Kačky?"

Dívka se váhavě usměje. "Ano..."

"Jdeš se na ni podívat? A copak to máš s sebou za společníka?"

"To je Otík. Bydlí nad vámi," vysvětluje Lucinka. Otík strnule kouká do země. Ještě se nevzpamatoval z leknutí.

"Jo ták, to jó. Pojďte dál," zavelí pán rázně.

Lucinka musí do Otíka strčit. "Tak pojď přece, kluku," pobídne ho. Ten se vzpamatuje a vypne hrudníček: "Vždyť jdu, jdu!"

Vejdou do chodby. Je tmavá. Jako kdyby sem nemohlo světlo. Děti se trochu bojí. Předsíň je stejně dlouhá jako u nich doma, ale je tu veliká tma. A něco tady divně voní. Trochu jako... jako v nemocnici.

Starý pán přivede děti do obývacího pokoje. Má zatažené záclony. Jsou tmavé a těžké. Skoro jako deka na okně v Lucinčině pokojíku. Ale tyhle jsou černohnědé. Vypadá to tady jako na zámku, přemýšlí Lucinka. Všude je nábytek z tmavého dřeva.

"Posaďte se na chvilku, něco vám povím," ukáže starý pán na koženou pohovku. Otíkovi připomene skákací matraci v tělocvičně. Je taky měkká a studená. Děti se vysoukají nahoru a upřou na pána oči.

"Kačenka je trošku nemocná. Ale už se uzdravuje a za chvíli by se měla vrátit do školy." Podívá se na Lucinku. "Říkala jsi, že jste spolužačky?" Dívka přitaká. "Pomohla bys jí?"

"Ale jo!" vyhrkne Lucinka. Pán se usměje. "Pojďte. Snad nebude spát."

Děti sklouznou z pohovky. Otík se zařadí za Lucinku. Oba následují starého pána.


Naproti obývacímu pokoji jsou dveře skryté závěsem z barevných korálků. Pán je rozhrne a korálky se rozcinkají. "Kačenko, máš návštěvu," praví napůl šeptem a vstrčí děti dovnitř. Korálky znovu zacinkají. Dveře se za dětmi zavřou. Ocitnou se v dětském pokoji. Všechno kolem je bílé. Skříně, poličky s knížkami, stůl a židle, kočárek s panenkou i postel pod oknem. A všude jsou makové květy. Jako kdyby je někdo rozsypal. Na stůl, židli, na stěny i po peřinách.

Kačenka je v postýlce opřená o polštář. Má ve vlasech bílou stuhu s červenými květy. Usměje se na děti. "Lucinko! Jdeš od paní učitelky? A ty jsi ten kluk s autíčkem!"

Otík se usměje. "Chceš svézt?"

"Chci, ale dneska to nejde," opáčí Kačenka a obrátí se na Lucinku.

"Mě neposílá paní učitelka, víš? My jsme si s Otíkem říkali, jestli by sis s námi nechtěla hrát. Spinkulka říkala, že..."

"Cože? Ty znáš Spinkulku?" Kačenka div nevyskočí z peřiny.

"I Otík," přisvědčí Lucinka. "Ty jsi taky nemohla spát?"

Kačenka zvážní. "Nemohla. Ale už je to pryč. Teď už mě nic nebolí, ale dřív, au au, to byla bolest!" směje se Kačenka navzdory vzpomínce.

"A jakou máš bolístku?" zeptá se Otík.

Kačenka odhrne peřinu. Nohu má celou zabalenou do modrého obvazu. Je pomalovaný makovými květy. "Umíte malovat?" natahuje dívka ruku na stolek s lampičkou. Jsou tam rozházené pastelky.

"To je zábava pro holky," povzdychne si Otík.

"A autíčko bys neuměl? Kluci od nás ze třídy to umí," opáčí Kačenka. Natáhne se k Lucince s červenou pastelkou v ruce. "Na... nějak to vybledlo, pomůžeš mi?" Lucinka přikývne a vezme si od spolužačky pastelku.

"A to se smí?"

"Pan doktor říkal, že se to musí," odpoví Kačenka.

Lucinka začne vybarvovat, zatímco Otík si důležitě vybírá barvičky na závoďák. "No, když já ještě kreslit neumím," brblá, ale už se pokouší o první tahy.


Najednou bytem zaduje ryčivý zvuk. Obě děti s sebou trhnou. Kačenka se rozesměje. "To je dědeček! Hraje na trubku. Večer má koncert." Krátké tóny šplhají do výšky. Děti si představí pána s hlubokým hlasem, kterého se lekly. Trubka vytrubuje na plné pecky a ony se smějí, až se popadají za bříška. Otík se svalí na bílý koberec. Kačenka vysvětluje:
"Dědeček už je starý. Musí zkoušet celé dny. Máme zavřená okna, aby nerušil sousedy," culí se. Zvuk trubky je náhle tišší. Hraje veselou melodii. Lucince připomene čimčarání ptáčků po ránu. Děti se uklidní. Vezmou pastelky a začnou malovat.

"Řekneš nám o Spinkulce?"

"A jak ji znáte vy?" zeptá se Kačenka váhavě.

Lucinka vypráví. Jak za ní víla přiletěla oknem, když ji maminka nemohla uspat pohádkou. Protože se bála o tatínka. Vypráví i Otíkovo dobrodružství. "Nosím Bezince dobroty. Pozná mě a vrtí ocáskem!" pochlubí se klouček. Kačenku to potěší.

"Za mnou Spinkulka přiletěla, když mě moc bolela noha."

"A co se ti stalo?"

"Spadla jsem na bruslích v parku. Musela jsem na operaci. Ale už to bude brzy dobré."


Kačenka byla v nemocnici týden. Pamatuje si zelenobílé stěny s obrovskými barevnými malůvkami. Starého pana doktora s vousy, který jí nosil sušenky máčené v čokoládě. Mladého pana doktora s legračním dolíčkem na bradě. Koukal mu z kapsy maňásek, který mluvil jeho hlasem. Sestřičky nosily zelené šaty a hladily ji po vláskách. V nemocnici ji nic nebolelo a spala dobře.

Ale když přišla domů! Musela ležet. Nemohla spát. Dostávala kouzelné pilulky na bolest. Ale ony moc nekouzlily. Asi to neuměly. Lucinka spala ve dne a v noci se budila.

Až jednou dědeček četl Kačence pohádku o Makové panence. Kačenka ji milovala. Jenže usnout stejně nemohla. Dědeček vstal a šel otevřít okno. Opřel si čelo o okenní tabulku... a náhle se pokojem rozprostřel mléčný opar. Uprostřed pokoje se zavlnila překrásná víla. Jedno křidélko modré, druhé růžové. Děvčátko ji pozorovalo se zatajeným dechem. Dědeček po chvíli odešel. Víla si sedla na kraj postýlky. Růžové křidélko se třepotalo, modré bylo klidné. "Ty jsi Kačenka, viď?" Děvčátko téměř neznatelně kývlo.

"Jmenuju se Spinkulka. Jsem víla. Pomáhám dětem usínat."

"A jak to víš? Že nemůžu spát?"

"Vidím všechny děti..."

"Mě bolí nožička..."

"Já vím, Kačenko. Řeknu ti něco o bolesti. Když nás něco bolí, znamená to, že naše tělo bojuje. Bojuje s něčím, co se mu nelíbí. Třeba když tě v zimě bolí v krku. Někdy to ošklivě škrábe, že ano? To znamená, že krk bojuje s nemocí. Maminka ti dává mentolové bonbóny. Ty se společně s tvým krčkem dají do boje a nemoc vyženou. Stejné je to s nohou. Chodí se na ní dívat pan doktor, viď?"

"Ano, chodí," vyhrkne Kačenka.

"Vidíš. Už budeš brzy zdravá."

"Ještě něco," řekne víla a hladí přitom Kačenku pravou rukou, jakoby schovanou v mlze. Růžové křidélko se rozvlní. "Musíš chtít. Přej si, abys byla zdravá. Představuj si, jak tě nic nebolí. Ja jdeš ráno do školy. Odpoledne si hraješ s kamarády. Jak před večeří sedíš dědečkovi na koleni, když hraje na trubku. Jak pomáháš mamince oblékat brášku. Pečete spolu bábovku na neděli. Představuj si všechno hezké. Co máš ráda. Co ráda děláš. Jak se směješ. A taky jak se usmíváš ze spaní," vztyčí Spinkulka pravý ukazováček a zasměje se.

"A víš, že mě teď nic nebolí?" vrátí Kačenka úsměv Spinkulce.

"Vím. Pěkně se zavrtej do pelíšku..." víla zakmitá křídly. "Dobrou noc, Kačenko!" Než se děvčátko naděje, po Spinkulce ani vidu, ani slechu. Jen úzký proužek mlhy mizí škvírou v okně.

Kačenka dovyprávěla. "Dívala jsem se na tu mlhu a klížily se mi oči." Obě děti seděly na koberci u postýlky, Otík s pusou otevřenou údivem. Lucinka pevně svírala červenou pastelku. Malovat dávno přestaly. Pokojem zavládne ticho. Není slyšet ani hlas dědečkovy trubky.


Komentujte něžně

Zatím žádné komentáře - buďte první!

Komentovat
 
 

Témata a rémata

Nejvíc vás zajímá

Slovo moudrých

Když se rákos chvěje na hladinou a ryby právě neberou, napadají mě někdy komáři a někdy myšlenky.

FUNDA, Otakar Antoň: Když se rákos chvěje nad hladinou. Praha : Nakladatelství Karolinum, 2009. (str. 9)