Příběhy víly Spinkulky - 2. Otík

Ve městě v podhůří Krkonoš bydlí pětiletý Otík. Často si chodí hrát pod okna bytu. Je tam rozlehlý dvůr obklopený ze všech stran domy. Vysoké jasany stíní plácek s pískovištěm. A taky kolotoč, houpačku a síť na lezení. Na lavičkách sedávají maminky a babičky. Pletou svetry a povídají si. Každé odpoledne bývá dvůr plný skotačících dětí. Jen Otík se drží stranou.

Jezdí v červenomodrém závoďáku s číslem 8. Autíčko je špinavé od bláta, ale číslo září čistotou. Otík ho čistí každý den.

Najednou zastoupí autíčku cestu plavovlasá holčička. Otík je opatrný. Jede pomalu a stačí zastavit. Tázavě se podívá na děvčátko. "Nechceš pudink s marmeládou?" zeptá se holčička. V tom se dvorkem rozlehne volání její maminky. Vyklání se z okna a volá:

"Lůco, svačina!"

"Počkej tady na mě, jo?" prosí Lucinka. "A nechceš ten pudink?"

"Pudink je pro holky. Mám tohle, koukej," odpoví Otík a z přihrádky pod volantem vytáhne ještě teplou topinku zabalenou v alobalu.

"Ble, budeš cítit česnekem!"

"Nebudu, ty smrdíš!" pronese kluk a nakrčí čelo.

"Tak jo," směje se Lucinka a běží do domu, až jí sukýnka poletuje. "Pak mi povíš o víle, jo?"

Otík se zamyslí. Jak to, že ta holka zná Spinkulku? Vždyť je to jeho tajemství...

Neuběhne ani hodina a děvčátko je zpátky. "Tak co, jaká byla sváča?" ptá se vesele.

"Já ještě neměl," odpoví Otík a znovu otvírá přihrádku s topinkou.

"Ty nemáš hlad?"

"Mám... ale šetřím si to..."

Lucinka vyvalí oči. "Ty máš hlad a nenajíš se?" Otík zarytě mlčí.

"A nechceš přece jen můj pudink? Trochu mi zbylo..."

"To není jídlo pro chlapy."

"Tak proč nesníš topinku? Lucinka vrtí hlavou. "Tomu nerozumím."

"Budu mít dobrou večeři. Maminka peče kuře."

"A co budeš dělat s tímhle?" děvčátko ukáže na topinku.

"To je tajemství. A Spinkulka slíbila, že to nikomu nepoví."

Lucince se překvapením rozšíří zorničky. "Spinkulka? Ty nosíš topinky Spinkulce?"

"Ale nééé!" zašermuje Otík rukou. "Ty tomu nerozumíš! Holko!"

"Spinkulka je taky holka!"

Otík se zamyslí. Chvíli mu trvá, než odpoví. "Není. Je to víla. Je z pohádky."

Lucinka pokrčí rameny. Sedne si na houpačku. Komíhá nohama a dumá. Pro koho ty topinky jsou?

Otík sedí v autíčku. Troubí klaksonem. Tajemství se nikomu neříká. Ale ona je hodná. Chtěla mi dát svůj pudink. Párkrát objede lavičku, potom zaparkuje a jde za malou sousedkou.

"Nepovíš to mamince ani tátovi?"

"Na mou duši, na psí uši!" Lucinka seskočí z houpačky a vypne se do pozoru.

"No právě. Pro pejska," odpoví Otík.

"Co pro pejska?"

"Topinka."

"Ty máš pejska? A kde je?" Lucinka nevychází z údivu.

Otík zesmutní. "My nemáme pejska. Ale ten pán. V parku. Ten špinavý. Má na sobě pořád jedny kalhoty. On má Bezinku."

Lucinka si vzpomene. Když chodí s maminkou přes park do školy, bývá tam takový člověk. Je sám. Nikoho nemá. Jen pejska. Strakatého voříška.

"Ty nosíš jídlo pejskovi?" diví se.

"Jmenuje se Bezinka. Mám ji rád," odpoví klouček.

"A nechtěla by můj pudink?"

"Myslím, že jo. Je to taky holka!"

A tak Otík vypráví Lucince svůj příběh. Také on chodí s maminkou přes park. Do školky a ze školky. Každé ráno tam a každé odpoledne zpátky. Pán s pejskem mu dělal starosti. Když Otík přišel ze školky domů, šel si hrát a na psíka zapomněl. Ale večer! Lehl si do postýlky a nemohl spát. I když mu babička četla na dobrou noc. Pořád myslel na Bezinku. Co když má hlad? Takový je život, utěšovali ho rodiče. Ale Otík se o pejska bál. Vždyť tam ležel vedle svého pána na zemi. I v zimě.

"Ale potom se objevila víla," vypráví klouček. "Měla jedno křídlo růžové a jedno modré, skoro jako nebíčko. Poradila mi, abych někdy dal Bezince něco ze svačiny. Že to mamince ani tatínkovi vadit nebude. Řekla mi, že lidé nosí pánovi a pejskovi na zimu deky. A že Bezinka se má nejlíp ze všech pejsků v okolí. Je stále se svým pánem. Ne jako třeba Piškot od sousedů. Ráno ho vyvenčí a pak jdou do práce. Vracejí se pozdě. Piškot je celý den doma sám. To Bezinka ne. Má páníčka stále po boku. A on ji má moc rád. Dává jí jíst ze všeho, co dostane. Někdy lidé koupí Bezince dobrotu. Třeba kostičku."

A tak víla Otíka uklidnila. Vysvětlila mu, že se Bezinka nemá špatně. A že kluk udělá dobrý skutek, když jí občas přinese něco k snědku. "Zašustila křídlem, tím modrým, a vylétla oknem. Už zase spinkám dobře," dovypráví Otík.

Lucinka bedlivě naslouchá. "Spinkulka je naše dobrá víla! Řekla mi o tobě, když jsem nemohla spinkat, ale to už je dávno," zasměje se a chytí Otíka za ruku. Druhou ukáže na autíčko. "Můžu se svézt?" Oba se rozběhnou k závoďáku.