Příběhy víly Spinkulky - 1. Lucinka

Zvedni hlavu k nebíčku. Jakou má barvu? Je u tebe také tak modré? A vidíš ten bílý oblak? Tam v dálce? Takový průsvitný, vypadá jako chomáček odkvetlé pampelišky.

Na obláčku bydlí víla Spinkulka. Ve dne spí. Nabírá síly a potřebuje klid. Ale v noci nazamhouří oka. Pomáhá vám, milé děti, usnout a spát.

Příběh první - Lucinka

Lucince je sedm let. Bydlí s maminkou a tatínkem uprostřed města. Město je veliké a hlučné. Pod okny bytu panuje čilý ruch. Jezdí tam tramvaje, auta, náklaďáky, motorky a autobusy po celý den.

Když se Lucinka vrací odpoledne ze školy, ráda se dívá z okna. Hned jak s maminkou vkročí do dveří bytu, nazuje si bačkůrky a letí do koupelny umýt si ruce. Potom běží do svého pokojíku. Přistrčí židličku k oknu a vyhoupne se na ni. S lokty opřenými o parapet pozoruje ruch dole na ulici. Páni, že je to výška! Lucinka bydlí s rodiči v posledním patře pod střechou, ale frmol na ulici má jako na dlani. Tatínek jí na vnější stranu okna namontoval zrcátko. Lucinka vidí dolů a nemusí otevírat okno.

Dívá se a přemýšlí. Tohle by se líbilo nějakému klukovi od nás ze třídy. Tomu by určitě nevadilo, že nemůže kvůli rámusu spát... A nebál by se o tatínka... Kluci jsou statečnější. Lucince se líbí barvy, do kterých se slévá odraz ulice. Zrcátko je takové prohnuté. Patřilo starému autobusu, se kterým jezdíval tatínek. Tatínek je řidič. Starý autobus měl rád a když se s ním loučil, nechal si něco na památku. Zpětné zrcátko.

Maminka s tatínkem si mysleli, že když Lucinka uvidí dolů na ulici, nebude se bát usnout. Uvidí, že hluk nezpůsobují žádná strašidla, ale obyčejná auta. Hodná auta, jako to jejich žluté. Stojí pod okny a vozí je o víkendu za babičkou do hor.

Ale Lucinka se bála dál. Rodiče koupili tlustou kostkovanou deku. Maminka z ní ušila závěs, který stahují každý večer přes okno V pokoji je od té doby tišeji. Ale ne tak, aby se holčička nebála. Každý večer Lucinka vyžaduje pohádku na dobrou noc. Maminka stáhne přes okno deku, rozsvítí noční lampičku a sedne si k dcerce na postel.

Jednoho večera holčička nemohla usnout obzvlášť dlouho. Maminka četla, četla a četla. První pohádku, druhou, třetí. Lucinka zarputile držela víčka zavřená, ale spánek nepřicházel. Maminka si nevěděla rady. Budeme muset k panu doktorovi, vzdychla v duchu. Nad Lucinčinou postýlkou visel motýl. Maminka natáhla stroječek, motýl zatřepetal křídly a rozcinkal ukolébavku. Potom došla k oknu, odhrnula deku a opřela čelo o studenou okenní tabulku. Dívala se do tmy. Zavřela oči a nechala se nést ruchem ulice. Najednou ucítila slabý závan větru.

Otevřela oči. Za oknem se třepetal velikánský motýl! Docela takový, jaký hrál ukolébavku. Jen o moc větší. Ne, to není motýl, uvědomila si maminka. Byla to víla. Sepjala ručky a zaťukala na okenní tabulku. "Pusť mě, pomůžu vám," slyšela maminka slabý hlas. Bylo to jako kouzlo. Otevřela okno a pustila vílu dovnitř.

Víla vzala maminku za ruku a posadila ji k Lucinčinu psacímu stolu. "Pssst," přiložila prst k ústům. Maminka se usmála. Kolem srdce se jí rozhostil klid. Víla byla překrásná. Měla křídla z průsvitného a jemného hedvábí, jedno růžové, druhé světlounce modré. Duhové šatečky. Dlouhé světlé vlasy svázané do culíku šňůrou ze zlatých a stříbrných hvězdiček. Bílé dlaně, které vypadaly, jako kdyby byly ponořené v mléčné mlze. Velké modré oči hleděly přátelsky. Víla a maminka si rozuměly beze slov. Za chvíli maminka mlčky odešla z pokoje.

Lucinka měla stále ještě pevně zavřené oči. Tak moc si přála usnout. Víla přistoupila k postýlce a přejela dívce mléčnou ručkou přes oči. Lucinka na ni pohlédla. Oči se rozsvítily radostí.

"Lucinko, můžu si k tobě sednout?"

"Ty jsi víla?" opáčila holčička.

"Ano, to jsem."

Víla se posadila na kraj postýlky. Pravé křidélko, to růžové, se jí lehounce chvělo.

"Jsem Spinkulka a přišla jsem ti pomoct usnout. Musíš mi ale nejprve říct, co tě trápí."

Holčička pokrčila ramínky.

"Nemusíš se bát. Víš, já létám v noci k dětem, jako jsi ty. To bys viděla, kolik dětí nemůže v noci spát. Nejsi sama. Už brzy budeš usínat. Musíš mi ale pomoct. Dokázala bys mi říct, proč nemůžeš usnout?"

Lucinka se zamyslela. "Víš, já se bojím. Dole jezdí tolik aut a dělají rámus. Jezdí tam taky autobusy. Tatínek je řidič, víš. A já se bojím, že... že..." Lucince se po tváři skutálí slzička.

Víla rozechvěje růžové křídélko. Pokojem se rozprostře mléčná mlha. Děvčátko rozšíří očka překvapením. Utře si slanou kapku. "Bojím se, že se mu něco stane. Jezdí jen v noci. Ale Spinkulko, mamince to neříkej... ona by se bála taky!" vyhrkne děvčátko.

Víla složí ruce do klína a pousměje se. "Víš, hluku se nemusíš bát. To není strašidlo. Když je na ulici jedno auto, vrní docela potichu. Pak projede další, další a další, a tak slyšíš hodně vrnících aut najednou. Všechna vozí maminky, tatínky, dědečky a babičky tam, kam potřebují." Spinkulka se odmlčí. Pohupuje růžovým křidélkem. Pozoruje holčičku, její klidný dech.

"A tatínek?" zašeptá Lucinka.

"O tatínka se neboj. Tatínek má svůj autobus rád. A autobus má rád jeho. Jsou dobří přátelé a rozumějí si. Vozí spolu lidi tam, kam potřebují. Takový autobus uveze spoustu lidí, kteří by jinak dělali na ulici hluk každý svým autem."

Lucinka se usměje. "Spinkulko?"

"Ano?"

"Přijdeš zítra?"

"Zítra už mě nebudeš potřebovat. Ale kdykoli se podíváš na oblohu, uvidíš mě." Víla se zvedne z postýlky. Křídla ji pomalu odnášejí k oknu. Než zmizí, pokojem se rozlehne šeptání: "Přes den spím. Na peřině z obláčku. Můžeš mi zamávat. A až v noci usneš, zamávám zase já tobě, Lucinko. Dobrou noc..."

Spinkulka mávnutím dlaně zhasne noční lampičku. Zmizí mlžný opar. Zmizí víla. Lucinka spí.