Popelka v Národním divadle aneb Baletka bez střevíčků

Jade Clayton -  foto Pavel Hejný Mathias Deneux a soubor baletu ND - foto Pavel Hejný Michaela Wenzelová, Adéla Pollertová  - foto Hana Smejkalová Tereza Podařilová, Klára Jelínková, Ivanna Illyenko - foto Pavel Hejný
19.10.2013 | zkouknuto: 1434x | komentářů: 0

Popelka. Komu na tváři nevyloudí zasněný úsměv? Inscenace francouzského režiséra, choreografa a ředitele Les Ballets de Monte-Carlo Jeana-Christopha Maillota se vás s úspěchem pokusí dokonce i rozesmát.


Ona je totiž tahle Popelka lehce extravagantní. Balancuje na hraně únosnosti, kam až může tvůrce dojít, přetváří-li klasické dílo. Hudbu psal Sergej Prokopfjev během 2. světové války a výsledný Opus 87 byl desítky let ztvárňován jako klasický balet. Když na Popelce začal před patnácti lety pracovat Maillot, zdála se mu hudba příliš nevýrazná, a proto sáhl do šuplíku francouzské módní extravagance, šarmu a humoru. Výsledné prolínání se s nápaditou choreografií pobaví nejen dospělého, ale i dětského diváka.

Smutně lze konstatovat jediné: Popelku na špičkách neuvidíte. Ono to má svůj význam. Chatrný oděv zubožované dívky hraje v tomto příběhu podstatnou roli a nepřítomností baletních špiček tvůrci podtrhávají akt princova přijetí chudé dívky za svou vyvolenou. Nicméně i v této inscenaci princ hledá Popelku podle střevíčku. Ten je však znázorněný nehmotně, v podobě stříbrného prachu, ve kterém dívka smočí nárt.

Komu by bylo z počátku líto, že si neužije tylových sukének, přísně účelné a přesto vtipné kostýmy Jérome Kaplana a´la Gaultier či Westwood ho přesvědčí, že i klasický balet na špičkách (ano, ostatní tanečnice na špičkách uvidíte) lze prolnout se zcela 'neklasickým' kostýmním vyjádřením, aniž by utrpělo očekávání. Přísná účelnost charakterizuje také scénu Ernesta Pignon-Ernesta, jehož práci lze shrnout úslovím o kráse v jednoduchosti.

Popelka je jednou z mála inscenací Národního divadla určených také dětem. Ty jistě pobaví dvojice organizátorů v podání Mathiase Deneux a Jonáše Dolníka. Oba překvapí širokým vyjadřovacím rejstříkem zahrnujícím perfektně zvládnuté baletní figury i pantomimické etudy, které vás nejednou rozesmějí. Francouzka Jade Clayton tančí prostou dívku s upřímnou 'radostí ze života v neveselosti kolem'. Zdatně jí sekundují Viktor Konvalinka v roli rošťáckého i mužného prince a Michaela Wenzelová v roli macechy s pěkně vypolstrovaným kostýmem, aby bylo patrné nějaké to deko navíc. Figura matky v podání Wenzelové je výsledkem vyvážené týmové práce: dlouhonohá baletka na špičkách s vycpaným bříškem je směšná jen tehdy, když jí to nařizuje jevištní akt. Postava macechy svou očividnou nadvládou v jinak patriarchálním světě vzbuzuje respekt. Ne tak ovšem její dvě dcery. Popelčiny nevlastní sestry přetékají úlisností a nevraživostí a obecenstvo si se smíchem oddechne, když se vrátí ze zákroku plastické chirurgie jako ještě větší šeredy.

Příběh Popelky je v celosvětovém měřítku fenoménem. The Folclore Society shromáždila téměř 350 evropských, afrických a asijských verzí pohádky, která má pravděpodobně kořeny v Číně 9 století př. n. l. Na závěr několik slov Mgr. Magdy Olivové z informačního zpravodaje Národního divadla vydaného v září 2013:

"Jedním z hlavních poselství je to, že se mýlíme, když se domníváme, že k úspěchu je zapotřebí něco ve vnějším světě (marná je veškerá snaha nevlastních sester dosáhnout cíle pomocí šatů). Úspěch se dostaví, když člověk zůstane sám sebou jako Popelka. Zařídí to tak, aby ji princ našel v roztrhaných šatech. Tím, že jí podal střevíček, aby si ho obula, princ symbolicky vyjádřil, že ji přijímá takovou, jaká je, špinavou a poníženou. To nám říká, že ti, kdo nemají štěstí, mohou uspět změnami uvnitř, a ne prostřednictvím věcí, které krásně vypadají."

Nejbližší představení: 27. října 2013; 9., 26. a 27. února; 16. a 30. března; 27. dubna 2014.


Komentujte něžně

Zatím žádné komentáře - buďte první!

Komentovat
 
 

Témata a rémata

Nejvíc vás zajímá

Slovo moudrých

Když se rákos chvěje na hladinou a ryby právě neberou, napadají mě někdy komáři a někdy myšlenky.

FUNDA, Otakar Antoň: Když se rákos chvěje nad hladinou. Praha : Nakladatelství Karolinum, 2009. (str. 9)