Nebojte se Markety Lazarové

Chodíte do kina na akční střílečky? Thrillery? Romantické dojáky? Říkáte, že černobílý film neumožňuje vizuální zážitek? Čtěte dále, milí čtenáři. Ráda vás vyvedu z omylu.

Nerada bych tímto článkem někoho urazila. I já se občas počítám mezi zabedněnce. V tom smyslu, že někdy prostě není nálada na nic jiného, než na ponechání mozkových buněk v nečinnosti. Stačí koukat, poslouchat a chroupat popkorn. Figurky na plátně se o zábavu postarají.

Způsob, jakým publicistika referuje o zásadním filmu režiséra Františka Vláčila, podle mého názoru oslovuje pouze náročného diváka. Jenže on si Marketu Lazarovou může užít každý.

Vezměme to od vizuálního požitku, na který byly v roce 2011 vynaloženy další 2 miliony korun. Digitální zrestaurování v rozlišení 4K (kolem 4000 pixelů) zprostředkovává detaily, drobnosti, dokonale vykresluje křehkou krásu sněhu, kapek krve i obrazů odehrávajících se někde v růžku mimo hlavní zabíranou scénu. Pokud na sebe necháte působit filmovou kopii v kině (která se mimochodem vejde do dlaně namísto na 9 obrovských kotoučů, dříve do kin převážených vlakem), zcela reálně hrozí, že se propadnete do závějí středověkého sněhu spolu s filmovými hrdiny. Romantiky lačná divačka bude mít pocit, že ji na tváři šimrá první jarní slunce a akcemilující divák si užije vyhýbání se střele šípu nebo úderu sekyrky. Kritik Jiří Cieslar o Vláčilovi napsal, že je "fajnšmekr doteku, splynulého s pohledem". Marketa Lazarová příměr bohatě naplňuje.

On ten propad do příběhu není způsobený jen vizuálnem. Kvalita zvuku je rovněž mimořádná a mimořádná je i výprava a kostýmy. Koho zajímá život středověkých obyvatel našich končin, bude nadmíru spokojen. František Vláčil a jeho tým se totiž pokusili o sondu do života lidí 13. století. Ne sondu nahodilou, ale vycházející z pečlivého studia dobových materiálů. Odcházíte z kina a máte pocit, ano, takhle nějak to tehdy muselo být. Uvidíte názorné ztvárnění, jak asi mohl vypadat denodenní život. Právě v tom tkví jedno z kouzel filmového převodu a zároveň jeden z režisérových cílů. Ukázat středověk takový, jaký mohl skutečně být. Divákovi se dostává názorná lekce dějepisu bez letopočtů, pro obecné povědomí o středověku přínosnější než přehlídka historických dat.

Znát příběh předem alespoň rámcově je přínosem, ovšem ne nezbytně nutným. Pokud se po prvních patnácti minutách vyprávění ztratíte, nevadí. Poněvadž je to film po všech stránkách dokonalý, stačí, když si užijete "jen něco". Věřte mi, že to "něco" vás obohatí. Nehledě na skutečnost, že příběh a zejména způsob jeho vyprávění na člověka působí dlouhodobě: jiný zážitek přináší bezprostředně a k němu se později, nazítří, po týdnu přidávají další vzpomínky a emoce. A když vás po letech život přiměje k opětovnému shlédnutí, otevře se vám do pochopení Markety Lazarové další okénko.

Co jsem tím vším chtěla říct? Je dobré zahodit předsudky a nechat se nést přítomným okamžikem. V případě návštěvy kina a Markety Lazarové budete bohatě odměněni; je ódou na filmové řemeslo a na perfekcionismus odrážející se ve všech složkách výroby, kterého není snadné dosáhnout.

"Marketa Lazarová", Československo 1967. Režie František Vláčil, scénář František Vláčil a František Pavlíček, kamera Bedřich Baťka, hudba Zdeněk Liška, střih Miroslav Hájek, produkce Josef Ouzký, architekt Oldřich Okáč, výprava Josef Pavlík, Vladislav Rada, kostýmy Theodor Pištěk, masky Stanislav Petrek.

Zdroj fotografií: Národní filmový archiv