Křehká je náhoda aneb Colette

Nový film režiséra Milana Cieslara byl očekáván napjatě. Na scénáři spolupracoval s autorem knižní předlohy Arnoštem Lustigem ještě krátce před spisovatelovou smrtí. Jak se mu podařilo převést na plátno příběh odehrávající se v koncentračním táboře Osvětim? Má vůbec smysl točit další filmy, jejichž hlavní vyprávěcí složku tvoří nacistické krutosti?

Pro znalce novely „Collete – Dívka z Antverp“ se film otvírá a končí překvapivě, na počátku 80. let v New Yorku. Právě tento rámec představuje zásadní, naštěstí jediný kámen úrazu filmového převodu. Zřejmě za účelem podpoření kontrastu mezi mrazivou hrůzou koncentračního tábora kameraman Marek Jícha použil žluté filtry, působící až nepřirozeně. Mohl v tom být záměr, protože nereálně se jeví tento časově bližší rámec celý: přeplácané interiéry, teatrální vrásky Báry Kodetové, ale hlavně nepřirozené herecké akce. Topornost českých herců bychom mohli vysvětlit angličtinou; většinou si na projev v jiném než mateřském jazyce těžko zvykají. Dřevěnost se ovšem týká i představitele staršího Willie Felda, Američana Daniela Browna. A netýká se angličtiny v koncentračním táboře; tam působí naturalisticky. Znovu mi tedy přichází na mysl jediné vysvětlení: záměr, jehož podstata uniká.

Orámování 80. lety je naštěstí krátké. Než by se netrpělivý divák stačil zvednout ze sedačky v kině, brilantně vyprávěný příběh odehrávající se v lágru ho od prvních vteřin doslova chytí pod krkem. Připravte se na hrůzy, které jste viděli mnohokrát, ale jsou-li věrně ztvárněné, jako varování jich nikdy není a nebude dost. Od scén mučení, vyklízení latrín, neustále se snášejícího lidského popela na všechno kolem a od mrtvých těl tlačených pohrabáči do pecí můžete odvracet oči, ale příběhem jste polapeni, protože se uvnitř vás děje emocionální zázrak, kterého je na Zemi schopna jen lidská bytost: fandíte lásce za ostnatým drátem, lásce zakázané živočišným druhem, kterým je zase jen a jen člověk.

Figurou stojící za hlavní zmínku je velitel lágru Weissacker. Výborně ho hraje německý herec Eric Bouwer. Klasicky zahranou postavu s cukajícími svaly lícních kostí budete pro dokonalé fyzično milovat a nenávidět pro scény, ve kterých střílí Židy z okna svého pokoje s ledabylou samozřejmostí jako Amon Goeth ve Spielbergově Schindlerově seznamu. Představitel této role Ralph Fiennes při přebírání ceny BAFTA plakal - esesáckou zrůdnost ztvárnil tak, že se mu ještě rok po uvedení filmu dostávalo na ulici urážek od lidí. Fiennes ovšem postrádal to, co nechybí Bouwerovi: stavbou těla je „blonďatým bohem“, ztělesněním Hitlerovy vize o dokonalé německé rase.

Navzdory očekávání se velitel o zakázaném vztahu dvou vězněných - Willieho a Colette - nedozví. Dívka přežívá díky oběma svým milencům: zprvu díky Williemu, poté proto, že si ji esesák Weissacker oblíbí. Film klade otázku morálního dilematu ženy, která prodává to nejcennější za účelem přežití; své tělo. Tady se ale musím na chvilku zastavit. Pojmy „morální dilema“ a „prostituce“ se mi derou pod prsty jen proto, že takto bývají nazývány běžně a mnoha autory. Lze ale na život zachraňující akt v krutých podmínkách, kdy možnost volby představuje holé vteřiny, aplikovat pojem prostituce???

Hlavní poselství Cieslarova filmu vidím ve vykreslení křehkosti života a úlohy NÁHODY v lidském bytí. Hra na život a na smrt v prostředí koncentračního lágru, kterou rozhodují nacističtí velitelé podle toho, jak se zrovna vyspí, je metaforickým ztvárněním reality života každého z nás. Aby lidská bytost přežívala relativně pokojně a z vlastní vůle, musí se snažit být tou nejlepší ve veškerém svém konání, protože jde o jediný způsob, jak podpořit šťastnou náhodu a někam se posunout. Na časové přímce sice ke smrti, ale vzdálenější a spravedlivější, v teplé posteli a v objetí svých blízkých.

"Colette", Česká republika - Slovensko - Nizozemsko 2013. Režie Milan Cieslar, scénář Arnošt Lustig, Milan Cieslar, kamera Marek Jícha, hudba Atli Örvarsson, architekt Václav Novák, střih Patrik Pašš, kostýmy Jan Kocman.

Zdroj fotografií: oficiální web filmu