Kateřina Tučková: Žítkovské bohyně

Na obalu knihy je použita reprodukce od Antonína Mánesa: Krajina (Bouře u Cibulky)
19.10.2013 | zkouknuto: 1443x | komentářů: 0

Žena středního věku snažící se osvětlit záhadu vlastní minulosti. To je ve stručnosti Dora Idesová. Během místy až detektivního pátrání se vrací do dětství a mládí, stráveného v horách Bílých Karpat s tetou bohyní - ženou, která zdědila po generace předávanou schopnost cítění niterné intuice, znalost bylin, čarovných rituálů a promlouvání s Bohem.


Nemluvíme tu ale o Bohu křesťanském. Jsou to síly matky přírody, které žítkovské bohyně uznávaly a vyznávaly, kterými se nechávaly vést, ale také se je snažily ovlivňovat. Bůh v autorčině představivosti hýbe světem ve smyslu mýtickém, tedy prapůvodním. Čtenář se možná i nevědomky dostává ke kořenům lidstva, které zůstaly zachovány v Bílých Karpatech ještě donedávna. Existence bohyň je totiž historicky doložena.

Dostávám se k tomu, co mě na knize zaujalo nejvíce. Napsání románu předcházela autorčina roční příprava, cestování po Bílých Karpatech, rozhovory s pamětníky, pátrání v archivech, pečlivé zpracovávání poznatků. Když se autorovi povede snoubit dokumentární podklady s vlastní fantazií, zaslouží si úspěch. Tedy pokud následné literární zpracování a přerod dokumentárního podkladu ve fikci vysloveně nezpacká.

Mezi výtky bych zařadila zanedbání studia psychologie mezilidských vztahů. Dora má totiž nejasno ve své sexuální orientaci, což je vzhledem k jejímu věku těžko uvěřitelné. Podle psychologů je obecná otázka terče lásky vyřešena rychle v okamžiku, kdy se nám pro někoho roztluče srdce; zamilovanost totiž nelze nijak ovlivnit. Buď se zamilováváme do jednoho pohlaví, nebo do druhého. Dora na jednu stranu doufá, že najde toho pravého, ačkoliv zkušenost s muži popisuje takto:

"... všichni si jdou za svým, sotva za nimi zapadnou dveře ložnice, jdou jak vojáci, mechanicky, válcují ji, muchlají ji, jak kus těsta, neobratně, usmoleně, bez špetky fantazie po ní šmejdí prackama, supí, aby už byli uvnitř, honem honem, jak dostihoví psi." (str. 121)

Na druhou stranu zažívá erotickou spokojenost se ženou. Snaží se ji nevnímat jako souznění, ačkoliv z následujících řádků vyplývá neobratné vyjádření lásky:

"Ten vztah ji vysával léta. Bral jí chuť do života a bral jí úctu k sobě samé. Přála si snad tisíckrát, aby nebyl, aby neexistoval, a stalo se snad tisíckrát, že měla dojem, že ho utnula, že ho v sobě zadupala, že odumřel. Aby se pak vynořil s o to větší intenzitou, spalující její duši i tělo." (str. 347)

K zamyšlení Tučková přiměje střety tradice bohování se dvěma režimy dvacátého století: nacismem a komunismem. Nacističtí vůdci najdou v bohyních pozůstatky původního germánského obyvatelstva a jejich rituálů, což dokážou použít jako propagandistickou záminku k přivlastnění si Čech. Komunismus je pro změnu označí jako konkurentky socialistického lékařství, pro moderní společnost nepřijatelné. Spíš je to ale vliv patriarchální společnosti, nesnášenlivé vůči uctívané bohabojnosti, které se tyto ženy po staletí těšily.

Žítkovské bohyně jsou oddychové čtení, při kterém se může stát, že se nadechnout zapomenete. Dají se doporučit milovníkům thrillerů už jen proto, že u nás máme jejich autorů málo a čtenáři tak automaticky sahají po zahraničních titulech. V případě zakoupení podpoří českou literaturu.

TUČKOVÁ, Kateřina: Žítkovské bohyně. Brno : Host - vydavatelství, 2012.

Hodnocení: 75 %

Slovní a výrazové zajímavosti: bohování, oskeruše, v porobě, Surmena, Janigena, Fuksena.


Komentujte něžně

Zatím žádné komentáře - buďte první!

Komentovat
 
 

Témata a rémata

Nejvíc vás zajímá

Slovo moudrých

Když se rákos chvěje na hladinou a ryby právě neberou, napadají mě někdy komáři a někdy myšlenky.

FUNDA, Otakar Antoň: Když se rákos chvěje nad hladinou. Praha : Nakladatelství Karolinum, 2009. (str. 9)