Jiří Hájíček: Rybí krev

„Ta bohémka, chaotička, ta Češka...“ (str. 9)

Čtyřicátnice Hana se vrací po letech života v zahraničí se seznamem v ruce. Soupis jmen lidí, kteří ji obklopovali v mládí, tvoří osu příběhu, ve kterém se prolínají časové roviny let osmdesátých a devadesátých s rokem 2008. A kterému udává tempo postava nehmotná, téměř zástupná: jaderná elektrárna Temelín.

Jméno po jméně, Hana odhaluje příběhy lidí ze seznamu a prostřednictvím obsáhlých sond do minulosti vysvětluje jejich roli ve svém životě. Korálek po korálku navléká svou historii na šňůrku, kterou v závěru sepne čtenáři kolem krku. Navzdory prvnímu dojmu román není ani tak o boji proti jaderné elektrárně, ale o rodinné bolesti, způsobené absencí komunikace a nedostatkem citové vřelosti:

„Já jsem po patnácti letech nepřijela proto, abych se dál točila v tom samém kruhu, abych dělala, že se nic nestalo, a chodila kolem všech těch věcí z minula jako kolem horké kaše. Jestli chceš, tak si s tím umři, s tou zatvrdlinou, co máš někde v srdci.“ (Hana k otci, str. 14)

Hlavní hrdinka ale není žádná ekologická aktivistka. Bojuje za to, aby vesnice, ve které se narodila, žila dál. Obec stojí v takzvaném ochranném pásmu. Všechny chalupy v něm se musí zbourat, jejich obyvatele je třeba vykoupit a přestěhovat do paneláků. Konec tragédie, kterou si sotva kdo dovedeme představit, líčí Hájíček stručně:

„Poslední obyvatelka této vysídlené vesnice, osmdesátiletá žena, musí být převezena násilím za asistence policie a starosty nedaleké střediskové obce,“ deklamoval senzacechtivým hlasem reportér. (str. 326)

Postavy románu jako by byly předurčeny k celoživotnímu míjení se s tím, co doopravdy chtějí. Zatrpklý otec, kdysi revoltující, vyhozený ze studií v rámci čistky v padesátých letech, kdy se vyhazovaly ze zemědělských škol děti sedláků. Nyní stažený do sebe a jdoucí s proudem, klopýtající přes překážky kvůli náboženskému založení, které se za komunismu neodpouštělo. Celoživotní bolest si psychicky vybíjí na dětech a manželce.

Bratr, který v kritické chvíli vytáhne kamaráda z nouze, což ho přivede k pobytu za mřížemi a k zatracení vlastním tátou.

Jakási předurčenost neúspěchu se nevyhne ani Haně. Zklame rodinu tím, že po studiích nenastoupí do zaměstnání, živí se překládáním, zkouší psát, pomáhá postupně vysídlované vesnici. Každé ráno roznáší poštu nebo nakupuje pro starousedlíky. Hanino tažení proti elektrárně je upřímné; zároveň ale funguje jako zástěrka nenaplněné touhy po vlastní rodině.

Některé postavy jsou charakterizovány způsobem vyjadřování, často opakovanými větami (viz lékařka níže: „ten, co to s ním teď pletu“), nebo bratr oslovením: „Ségra, ty jsi debil!“ Haninu dospělost pak vymezi právě lékařčina věta, kterou v závěru příběhu hlavní hrdinka přejímá do svého slovníku.

Rybí krev stojí za přečtení už jen díky střízlivému, přesto malebnému jazyku:

Na stole mezi listinami stála ošatka plná vajec. Vedle ní dvě sklenice zavařeniny. Snad rybízové nebo malinové. Doktorka vydechovala dým a popel klepala do hnědé skleničky od léků. „S chlapama je to někdy k nevydržení, to víme,“ řekla, „ten, co to s ním teď pletu, mě někdy vytočí tak, že bych mu nejradši namíchala letální dávku nějaký dobrůtky, co mám tady v kabele. A že bych věděla, jak na to.“ (str. 149)

Na závěr zmínka o intertextuální lince v podobě Osudů dobrého vojáka Švejka. Knihu, kterou Hana předčítávala bratrovi, nakupuje na svých cestách v cizojazyčných vydáních. Během let vandrování pro ni znamená ztracený domov; domov, který nosí v batohu na zádech. Četnost zmínek svádí ke srovnání figur Hany a Švejka, vychází ale diametrální rozdíl. O Švejkových motivacích nevíme zhola nic, Haniny jsou jasné. Z Haškova textu nelze vyčíst tělo postavy (ilustrace tělnatého vojáka jsou výplodem Ladovy fantazie). Hanina hubenost je v textu přítomna několikrát.

Spojnici vidím v jakési osamělosti hlavních hrdinů ve světě, na jehož dění nemají valný vliv. Snaží se být jeho aktivními účastníky, ale stávají se osamělými bojovníky v boji předem prohraném.

Je to pouze vnitřní svět, který mohou vystavět tak, aby se jim v něm pohodlně žilo. Je ale možné žít příjemný život na úkor svých blízkých? Hana upíná svou sílu k bitvě s elektrárnou namísto snahy o stmelení vlastního zázemí. Uvědomí si to včas a stihne rodinu vymanit z chladu rybí krve?

HÁJÍČEK, Jiří: Rybí krev. Brno : Host – vydavatelství, 2012.

Hodnocení: 90 %

zajímavé stylistické prostředky a obraty: „Opravená fasáda, nový plot, vrata pro auto na dálkové ovládání, všimnu si.“ (str. 15), "Petrovo děda byl nimrod." (str. 302); chleba promazaný máslem, rafičky.