Haruki Murakami: O čem mluvím, když mluvím o běhání

19.10.2013 | zkouknuto: 924x | komentářů: 2

Kniha, která mezi Murakamiho čtenáři vyvolala nevoli. Zcela hloupě, podotýkám.


Murakamiho čtenář je tvor rozmazlený. Autor si dovolí odskočit k jinému žánru, než na který je čtenář zvyklý, a už je oheň na střeše. A to doslova. Myslím, že je to jeho nejhorší kniha bez hlubšího obsahu, napsala jedna čtenářka. Naprostý souhlas. Literární úroveň je nevalná, přizvukoval další.

Musím těmto názorům oponovat. Jedná se o žánrově zcela jiný druh - o deník. Deník běžce. Čtenáři tak srovnávají nesrovnatelné. A že se mezi Murakamiho "kritiky" nenachází příliš nadšenců do běhání, kteří by knihu ocenili, je nabíledni. Autor totiž krok za krůčkem - respektive skok za skokem - popisuje jednotlivé životní etapy, které ho dovedly k rekonstrukčnímu běhu z vesničky Marathon do Atén. K oné cestě posla, podle jejíhož startu se nazývá maratonská délka 42,195 metru a kterou uběhl v roce 490 př .n. l. řecký voják Feidipidés, aby oznámil výsledek bitvy u Marathonu v období řecko-perských válek.

Knihu o vytrvalosti, disciplíně a rituálech potřebných pro život neocení jen běžci. Autor srovnává běh se psaním, s kreativní tvorbou. Také psaní vyžaduje disciplínu, oddanost a vizi cíle. Na své si tak přijde každý začínající spisovatel, protože mu Murakami umožní nahlédnutí pod pokličku své úspěšné autorské dílny:

"Nejdůležitější vlastností spisovatele je bezesporu talent. Kdo nemá ani špetku literárního nadání, z toho spisovatel nebude asi nikdy, i kdyby se snažil sebevíc. Ještě spíš než o důležitou vlastnost tu jde o základní předpoklad. [...]
Jsem si jasně vědomý toho, že psát román je hlavně a především fyzická práce... Sedět za stolem, nervy soustředěné jako laserový paprsek, a přitom nechat z prázdnoty vyvstávat fantazii, vytvářet příběhy, vybírat jedno po druhém ta správná slova a udržovat tok vyprávění v mezích mu určených, to všechno stojí člověka v dlouhodobém horizontu mnohem víc energie, než se obecně soudí. Tělo se přitom sice reálně moc nepohybuje, uvnitř v něm se však dynamicky šíří nefalšovaná zničující dřina." (str. 73)

Užít si knížku mohou také ti, kteří dokážou ocenit japonskou skromnost prolínající se s autorovou upřímností; pocítí lítost nad skutečností, že člověk nespěje k ničemu jinému než ke svému konci. Ani maratonský běžec se neubrání stárnutí, každodennímu uvědomění si, že i přes pravidelný trénink s postupem věku zvládá méně a méně.

MURAKAMI, Haruki: O čem mluvím, když mluvím o běhání. Praha : Odeon, 2010.
překlad Tomáš Jurkovič

Hodnocení: 80 %

Výrazové zajímavosti: cítit se, jako by mu někdo ostrouhal z těla svalstvo zrezivělým hoblíkem; připadat si jako hovězí putující rozviklaným masovým mlýnkem.


Komentujte něžně

Opravdu, jak říkáte, jde o naprosto odlišnou knihu než předešlé autorovy práce. Díky knize jsem se mohl zamyslet nad vnitřními pocity, které bych si obyčejně ani neuvědomil a v rámci běhání pro mne tento sport skrze knihu dostal úplně jiný rozměr. Vlastně jsem tak nějak okoukal pár věcí, díky nimž se mi stalo běhání požitkem. Svou specifičností se vymyká řadě jeho bestsellerů, avšak pro mne osobně je to lahůdka, dostatečně hluboká, intimní zpověd a pohled do spisovatelovy duše. Jen víc takových věcí..

Robin | 23.12.2013 17:00 Citovat »

Máte pravdu, jde o pohled do spisovatelovy duše, intimní a otevřený... To dělá knížku nesrovnatelnou s jeho románovou tvorbou; v té je otisk autora patrný také, ale ne přímo a bez příkras.

Pavlína Žipková | 3.1.2014 18:36 Citovat »
Komentovat
 
 

Témata a rémata

Nejvíc vás zajímá

Slovo moudrých

Když se rákos chvěje na hladinou a ryby právě neberou, napadají mě někdy komáři a někdy myšlenky.

FUNDA, Otakar Antoň: Když se rákos chvěje nad hladinou. Praha : Nakladatelství Karolinum, 2009. (str. 9)