Belgická čokoláda - prolog

1993

Paprsek podzimního slunce si prorazil cestu nemocničním oknem. Zašimral. Oldřiška rozevírala štěrbiny očí pomalounku. Zrak nepotřebovala. Hlava na polštáři lemovaném modrým proužkem se překulila směrem k oknu za teplým paprskem.

Měla schopnost pamatovat si všechno, co se jí zdálo těsně před probuzením. Z dnešního snu se nemocné nechtělo vyklouznout ven: prosím, ještě ne, ještě alespoň chviličku zůstat na sluncem zalité louce! Ve svahu pod starou chalupou do výšky vyrůstaly zelené stonky s barevnými rukavičkami. Oldřiška se mezi nimi procházela omámená luční vůní. Z té krásy přecházely oči. Těkala jimi z jednoho rukavičkového květu na další, barvy se přelévaly, jemné a pastelové, modré a šedé, bledě zelené, něžně fialové, karmínově červené i ostře žlutooranžové. Jako to sluníčko šimrající pod nosem.

Ozval se štěkot. Pod oknem venčila bílého psíka mladá zrzavá žena. Cihlová budova ženské nemocnice stála na kopci, nevedla tudy žádná dopravní tepna. Na plácku mezi dvěma vzrostlými kaštany pokrývaly unavený podzimní trávník kopičky shrabaného listí a pichlavých plodů. Začínaly hnědnout, ale ještě se z nich daly vyloupnout hladké, hořce vonící kaštany. Žena se sehnula, jeden vyloupla a hodila ho psíkovi.

O několik kilometrů dál protírá ospalá víčka třicetiletý muž. Strach mu nedopřál příliš odpočinku. Ve zpocené dlani svírá bakelitové sluchátko. Stačí vytočit šest číslic, aby se jeho roztřesený hlas přenesl přes půl města a střetl se s hlasem jiným, který ho možná rozechvěje ještě víc. Musím být silný. Aspoň kvůli ní.