Belgická čokoláda - 6. kapitola - Matka

26.10.2013 | zkouknuto: 886x | komentářů: 0

Radek seběhne dvě patra do přízemí. Je tu malý obchůdek s občerstvením a automat na horké nápoje. Že by nakonec všechno dopadlo dobře? Cítí úlevu, bojí se pomyslet na jakoukoli jinou alternativu. I když si dávno zvykl. Dcerka bude zdravá, ale Olda... Kolik let jí zbývá?


Vkrádající se obavu zaplaší. Musí zavolat matce, aby mu zase do nemocnice nepřinesla kastrůlek. Popravdě řečeno, hovory s ní neměl rád. Dřív byl jeho zapomenutou krví otec. Teď si přál, aby jí byla máma.

U mašiny na přeslazenou kávovou vodu nebývá fronta. Radek vhodí mince, vyjme horký kalíšek a zaleze si do výklenku s telefonním automatem na konci chodby, který vypadá jako prázdné místo po soše světce. Na kulatém ciferníku vytočí číslo a opře se zády o chladnou polokruhovou zeď, pravou nohu pokrčenou v koleni klouže podrážkou o stěnu. Na jíškovitě žluté omítce zůstane špinavý otisk. Levou rukou si přitiskne k uchu sluchátko.

"Mami?"

"Radulko, co, jak..."

"Prosím tě, neříkej mi tak..."

"Ale no promiň, chci se zeptat, jak je na tom malá?"

"Pane jo, mami! Proč jseš taková?"

"Ale no tak, kloučku, kdy mám přijít? Upekla jsem krupičník..."

"Fakt ne, mami, nic od tebe nechci, s tímhle přístupem. Je tady byfé se spoustou sraček. Proč se neptáš na Oldu?"

"Radulko, už jsme o tom mluvili mockrát..."

"Takhle to dál nejde, mami. Musím zas jít."

Matce se zlomí hlas. "Počkej přece..."

"Ne mami, ne. Já ji miluju. Ahoj."

Radkova máma nechtěla, aby měl Oldřišku rád. Když se rodiče rozvedli, měl ji za hrdinku. I ona utekla do Prahy. Byli jako dva emigranti od své vlastní rodiny. V hlavním městě si vytvořili rodinu zcela novou, protože matčini rodiče, pražští starousedlíci, už nežili. Matka se vrátila do čtvrti, ve které se narodila, ale po letech žití mimo Prahu byly staré přátelské vztahy zpřetrhány; Radek ji obdivoval za sílu, kterou v sobě musela najít, aby učinila takhle radikální změnu. Měla hluboko po padesátce. Nebydleli ve společném bytě, ale vídali se často. Pak přišla Oldřiška a stala se surově vraženým klínem do nově vybudovaného pouta.

Matka by nikdy nepochopila skutečný pilíř téhle lásky a on se o něm styděl mluvit. Samotnou ji nenapadlo, že být krásný jako Adonis může být zatracením; ačkoliv to byla ona, kdo ho doháněl k zuřivosti, když mu kvůli očím říkala barvínku. Mužská krása. Uvědomoval si ji, ale trvalo dlouho, než byl její definici schopen pochopit. V pubertě na něj letěly spolužačky; příliš si jich nevšímal. Na vysoké ho zajímalo jen studování. Po univerzitě nastoupil do práce, najednou byl čas zajít do baru, na večeři, pobavit se. A hlavně stoupal po kariérním žebříčku. Stal se pravou rukou vývojového centra, nejlepším ajťákem široko daleko.

A pochopil, že všude kolem jsou ženy, nadbíhají mu a pomáhají, očividně i zastřeně, ať už šlo o kolegyně v práci, souputnice na tenisovém kurtu nebo prodavačky ochotné obsluhovat ho se širším úsměvem, než jakým házely po jiných zákaznících. Kamarádi ho měli za záletníka, ale tím on nebyl. Ženy se mu vrhaly do objetí samy, a právě tak snadno jej ráno opouštěly. Jeho fyzická dokonalost je oslepovala. A protože to dávaly najevo, nebyl schopen si jich při sexu vážit. Proto utíkaly, jen co jim chlad jeho duše prostoupil až k osrdí.

Olda ho milovala pro duši. Její oči nahrazoval dotek. Ne, o tomhle s matkou opravdu mluvit nedokázal. A tak se při obhajobě vztahu k Oldřišce oháněl morálkou, džentlmenským správňáctvím a soucitem, zkrátka všemi těmi objektivními argumenty. Vlastně matce rozumí. Přeje si pro něj to nejlepší. Ne dívku, která z něj udělá třicetiletého vdovce s batoletem.

A tak mezi nimi vznikl spor natolik snadno pochopitelný, že kvůli němu docela často plakal. Někdy vážně nevěděl, jak a kam dál. Nic z toho, co se mu motalo v hlavě, nemůže vyřešit; měl by věci nechat plynout. Nechat věci plynout. Tak alespoň praví Oldina kamarádka Víťa. Kdyby si prý zapisoval myšlenky, zjistil by, že se buď přehrabuje v minulosti, kterou nezmění, nebo v záležitostech, na které nelze mít valný vliv. Měl by se soustředit na teď a tady. Na sebe. Poněvadž když bude šťastný, to sálání radostného tepla se rozšíří na všechny a všechno kolem.

Tohle je strašně těžké uvést do praxe. Slíbil si, že se vynasnaží. Pro lásku ke své dívce a ke své dceři. Tímhle by se měla řídit hlavně matka. Přestala by Oldu brát jako dodýchávající schránku. Jako chodící inkubátor na vnučku.

O loňských dušičkách spolu šli na hřbitov probrat situaci 'k babičce a dědovi'. Máma tam chodila, když ji něco trápilo. Sedávala na břečťanem porostlé žulové desce obložené kostkovanou dekou. Rozmlouvala. Dokud se jí, jak sama říkávala, v hlavě nerozbřesklo. Pomáhala si silným zázvorovým čajem z termosky. Takovým tím čajíčkem, který se neobejde bez slušné dávky svařeného vína.

Rozmluva s předky tehdy nepomohla. Radek se cítil nesvůj. Těžko snášel všudypřítomnou tesknotu. Bylo mu líto, že nepoznal dědu. To babičku si pamatoval živě: "Štěstí nejni nikdy pro žádnýho dost," říkávala. "Kde můžeš kousek uzmout, nerozpakuj se!" smála se a v očích měla čiperné ohníčky. Radek se tím řídil doslova a odmala skákal po každém kominíkovi, který mu zkřížil cestu. To mu zůstalo až do dospělosti. Poněvadž když vyrůstal, bylo jich plno, kdežto dnes kominíka nevidíte, jak je rok dlouhý. A tak za ním dokázal popoběhnout, třebaže v davu na ulici zahlédl jen bílou ušmudlanou čapku.

Běžel i za Oldřiškou, když ji prvně uviděl.


Komentujte něžně

Zatím žádné komentáře - buďte první!

Komentovat
 
 

Témata a rémata

Nejvíc vás zajímá

Slovo moudrých

Když se rákos chvěje na hladinou a ryby právě neberou, napadají mě někdy komáři a někdy myšlenky.

FUNDA, Otakar Antoň: Když se rákos chvěje nad hladinou. Praha : Nakladatelství Karolinum, 2009. (str. 9)