Belgická čokoláda - 5. kapitola - Doktor Bedrna
Radek zahanbeně odevzdal kytici sestře a sedl si zpátky na pelest, zrovna když se Oldřiška probírala z dřímoty.
"Radku?"
"Jsem tady, neboj."
Oldřiška vytáhne pravou ruku z pod peřiny a zatřepe s ní. "Půjč mi ještě tu svou... Mluvili jsme o strachu..."
Radek znejistí: "Cože?"
"... než jsem usnula, a teď už mi zase říkáš, abych se nebála. Copak si myslíš, že bych tu ještě byla, kdybych měla nahnáno tak, jak si to představuješ?"
"Oldo, to ne... Já tě přece považuju za nejstatečnější ženskou, co jsem kdy potkal. No ne?" krátce se zasměje.
"Smích ti sedne líp. Mrazí mě, když se o nás bojíš. Cítím to v tvém hlase, nemusíš to hrbolaté slovo ani vyslovit, ale..."
"Jaké slovo?"
"Hrbolaté..."
"Ale co je to za slovo?"
"Strach. Potřebuju z tebe slyšet... smích..."
Radek neodpoví. Vstane a přesune se k oknu. Pozoruje zrzavou ženu s pejskem. "Zase si hrajou..."
Oldřiška předčasně ukončené téma v duchu odmávne. Nechce ho trápit. "Myslíš tu zrzku se štěnětem?"
Radek přilepí čelo na sklo, skoro se o něj opírá, ruce vražené do kalhot. "Jo... ale to nebude štěně. Poslouchá na slovo, podívej, jak bleskově aportuje!" usměje se, aby si v zápětí uvědomil, že se Olda podívat nemůže. "Promiň. Ale řeknu ti, dneska jí to sekne. Má bláznivý barvy jako vždycky, vypasovanej kabátek, a hele, červený kozačky, hmmm..." škádlí Oldřišku. Ta se zaculí. Kde jen doktor Bedrna vězí? Chtěla bych to mít za sebou... nebo raděj ne? Zrzka pod oknem ji vrátí do rukavičkového snu. V tom se ozve mohutné zaťukání.
Síla myšlenky! Olda se v duchu zašklebí. Doktora pozná nejen podle hlasitého pohvizdování neurčitých melodií, se kterým často pluje chodbami, ale hlavně podle ťukání. Klouby na prstech musí mít jako želví krunýřky.
"Slečno?"
"Pane doktore!" zazní z pokoje unisono. Radek se otočí od okna, od idylického pohledu na bestarostnou zrzku. V Oldě proběhne podobné odvrácení se od pestrobarevných rukaviček. Nastupují gumové. Pokoj je náhle plný chvatu a spěšného šustění. Oldřiška se vzpřímí, rty očekáváním pootevřené.
"Prohlédnu si vás. Přítel vám nejspíš stihl říct..." Olda ho netrpělivě přeruší: "Ano, ano, půjdu brzy na sál."
Napřímí se ještě víc, jak jen to v posteli jde. Doktor přikývne: "Přesně tak. Podívám se, na kolik jste otevřená. Cítíte se?"
Chvilku si prohlíží pacientčinu mírnou tvář. "Pane Skorkovský, můžete na chviličku?" Radek už tuhle větu zná a poslušně zamíří na chodbu. Do pokoje vstoupí sesterské pantofle a jejich nositelka pomáhá Oldřišce shrnout pokrývku ke straně. Vzápětí vytáhne z kapsy zabalené sterilní rukavice, jedním pohybem roztrhne obal a tak, aby se jich sama nedotkla, nabídne je doktorovi.
Oldřiška zaváhá: "No, cítím to dole, o trošku víc než v noci..." Bedrna jí nejdříve podá pravici na pozdrav. Pozdě, ale přece. Skoro padesátník má ruce jako ledovou tříšť. Když před čtyřmi lety padla železná opona a do zdravotnictví začala pronikat lidskost s přátelštějším partnerstvím mezi lékařem a pacientem, začal své pacientky litovat. Díky nově zavedenému podávání ruky je musel děsit prochladlými tlapami dřív, než se jich vůbec dotknul. Nikdy mu žádná pacientka neřekla, že tenký gumový pláštík rukavic dokázal chlad na potřebnou chvilku odizolovat. Neřekla mu to ani Oldřiška, a ta měla cit pro dotyk obzvlášť vybroušený.
Opatrně se natáhla na lůžku, ze kterého sestra odstranila polštář. Mysl se vrátila na louku s pestrobarevnými rukavičkami. Bedrna se po chvíli opět ujal slova. "Dilatace je... ehm, jste otevřená na tři centimetry. Budu vás kontrolovat. Zatím nemusíme spěchat." Povzbudivě se usmál. Hned na to se v mysli pokáral. Tady přece grimasy nemají význam.
"Bude to dobré, maminko."
Zkontroloval monitor. "Holčička se zdá být v naprostém pořádku."
"Pane Skorkovský?" skoro zařval. Oldřiščiny dlaně vyletěly k uším. Na tohle nebyla připravená. Lékař se omluvil: "Chtěl jsem jen říct, že váš přítel už může dál," zakoktal. "Ostatně, později si s ním rád promluvím."
Chvatně odkráčel a za mlaskavým zvukem jeho podrážek se neslo vzdalující se pohvizdování.
Radek se rychle vrací na pokoj, kde sestra pomáhá Oldřišce se stlaním. Na prahu se zastaví, čeká. Zdravotnice odejde, ale on zůstane stát na místě. Olda má přivřená víčka. Paprsek slunce, který se mezitím vyšplhal o trochu výš, hladí pravou stranu její tváře. Bílá, vosková. Radek instinktivně zatají dech. Monitor tiše pípá. Zelená sinusoida na obrazovce tepe pravidelným rytmem. Rozhovor slyšel, nemusí se na nic ptát.
"Oldo?" Ta otevře oči a zamrká: "Jo... promiň, jen přemítám..."
Radek se nehne od dveří. "Nepotřebuješ něco? Kakao? Loupáček?"
Dívka pozdvihne koutky úst. "Chceš mě zabít, viď?" Smích. Radek se otáčí. "Tak já si dojdu do automatu pro kafe. A zavolám mámě, jo?"
"To víš."