Belgická čokoláda - 4. kapitola - Úplavice cukrová

Oldřiščině chorobě se dříve říkalo úplavice cukrová. Diabetes mellitus I. typu postihuje až 6 % populace. V krajních případech má variant jako paleta odstínů impresionistického malíře.

Výjimečně se na něj umírá následkem postupného selhávání vnitřních orgánů. To když autoimunitní proces, který za obvyklých okolností ničí pouze buňky slinivky produkující inzulin, přesídlí na jiné orgány. Jsem výjimkou, říkala si od doby, co ulehla v porodnici na lůžko.

Nelitovala se, vzpomínala přitom na mámu. Ta jí jako malé holčičce říkávala 'dceruška zvaná výjimečná'. Měla ale na mysli Oldřiščin výtvarný talent; dcerka ve čtyřech letech dokázala pracovat s pastelkou, jako by ji měla namísto všetečného ukazováčku. Nemalovala nic, co ji obklopovalo. Žádné roztomile neohrabané stromky, kytičky, zvířátka z večerníčků nebo nedej bože rodinné příslušníky. Malovala výhradně podle vlastní imaginace založené na příbězích, které jí před spaním četl tatínek z velké knihy prosté obrázků. A tak se na výkresech, po okrajích dědových novin a hlavně na zdi mezi spíží a koupelnou objevovaly malůvky našeptávající rodičům o Oldřišce budoucí výtvarnici. Kreslila nejčastěji pět bochníků a dva zavináče sešpikované párátky, protože jinak si 'pět chlebů a dvě ryby', kterými Ježíš nasytil zástupy, prostě nedovedla představit. Kreslila s vášní a tatínek musel zeď několikrát do roka vymalovat, aby po ní mohly capkat další a další páry Ježíšových trepek.

O pár let později měla jít do první třídy. Nechtělo se jí. Netěšila se mezi děti, i když několik z nich znala z pískoviště mezi domy, kam ji vodili babička s dědou. Oba byli v důchodu, a tak nemusela nikdy do školky, do toho 'takzvaného semeniště bacilů', jak říkávala maminka. Doma ji naučili písmenka, podpis a číslice, ještě než překročila práh základní školy. Oldřiška měla důvod usmyslet si, že umí všechno, co k dospěláckému životu patří. První školní den vytěsnila z budoucnosti.

V minulosti se ale ukotvil přepevně. Koupili jí černožlutou aktovku hodnou spíš páťáka než droboučké šestileté dívenky. V tašce si nesla jen několik věcí: zbrusu nový penál vonící po růžové mazací gumě z Tuzexu, zelené jablko, chleba s lučinou v bílém ubrousku a čokoládovou rybku z vánočního stromku. Oldřiška milovala čokoládu tolik, že si dokázala šetřit figurky z vánoční kolekce až do podzimu. To všechno se jí v prázdné olbřímí aktovce smýkalo ze strany na stranu. Ve škole byly děti o prvním vyučování jen dvě hodiny, ale vzpomínek jim v hlavinkách zůstalo habaděj. V Oldřiščině to byla vůně čerstvě připraveného chleba, ke kterému se ze stran lepil ubrousek. Byla to její první a poslední normální školní svačina. A poslední vánoční figurka.

Odpoledne se jí na pískovišti udělalo nepěkně od žaludku a pak už si nic nepamatovala. Jen studenou nemocnici, kde bylo všechno sraženě bílé a bledulovitě zelené. Kručení v bříšku. Chuť na sladké; na čokoládu. Do denní rutiny jí vlétla včelička, dětská to metafora pro injekci inzulinu.

Proud žití ji začal strhávat jinak než kamarády z pískoviště. Nemoc změnila tempo celé rodině. Oldřiška trávila víc všedních dnů v nemocnici než ve škole. Ale naučila se s postižením žít velmi rychle. Byla ona, kdo tahal maminku za rukáv, aby jí nezapomněla před jídlem píchnout do prstíku kvůli kapce krve indikující stav cukru v krvi. A potom na injekci inzulinu do podkoží na bříšku, stehně nebo paži. Babička odvažovala každou dávku jídla. Knihovnu v obýváku naplnily chytré knížky. Brožurky o úskalích života s cukrovkou.

Čas plynul. Byla bystrá a nemusela opakovat jediný školní rok. Dědeček s tátou si vzali na bedra doučování všeho, co zameškala. Uvědomovala si, že je jiná než ostatní děti. Ale protože se v ní tichounce ozývala dětská závist pokaždé, když sousedka v lavici uměla něco lépe (třeba slabikovat nebo počítat hrušky v množině), ctižádost ji popoháněla držet krok. To jí vydrželo až k prahu dospělosti; a vlastně ještě dál.

Na výtvarné průmyslovce dědovu ani tátovu pomoc nepotřebovala. Byla předčasně dospělou, na svůj věk až příliš sebevědomou mladou dámou. Ve škole ji považovali za slibný talent. Výtvarné úkoly mohla plnit i během krátkodobých hospitalizací, kterých bylo čím dál tím míň. Což bohužel neznamenalo, že by se uzdravovala. Poškození vznikající diabetem je permanentní; pokud nemoc stagnuje, znamená to jen ticho před bouří. Bouří se mi plíce, řekla ustaraným rodičům, když se jí v zimě po zápalu plic zbortil levý plicní lalok. Po nemocnici přišel klid, aby byl v létě vystřídán bouří na játrech. Oldřiščina bělma zežloutla jako pampelišky, tou dobou už dávno odkvetlé. Na první pohled to snášela hrdinně; pohled druhý si nechávala sama pro sebe. Prohlížela se jen zběžně a zuby si čistila nad toaletní mísou.

Odmaturovala na výborné. Následovaly dva měsíce prázdnin na chalupě prohřáté sluníčkem. Budoucnost se zdála lehká jako chmýří zralého šípkového plodu. Od září ji čekalo angažmá výtvarnice v loutkovém divadle. Těšila se, srpnová rána nemohla dospat. Už aby začal nový den a ukrojil čas čekání.

Rodiče o zrádnosti spojené s prahem dospělosti věděli, ale chtěli Oldřišce nechat prázdniny bezstarostné. Nechtěli jí kazit radost z očekávaného nástupu do divadélka. A těšit se na něco znamená kouzelnou radost imaginárního štěstí, které je o krapet víc vzrušující než těšení se z přítomnosti.

Dovršením osmnácti let se měla dozvědět, co o svém diabetu nevěděla. Jedinou závažnou informaci. Nesmí nikdy otěhotnět. Zatímco většina diabetiček rodí zdravé děti, její případ byl natolik komplikovaný, že by dítě vůbec nemusela donosit. A když ano, nemusela by jej stihnout vychovat. Vzhledem k anamnéze má velkou pravděpodobnost, že se degenerativní postižení přesune jen na orgány, které nebudou bezprostředně důležité pro zdravý vývoj plodu. Tomu se říká sebezáchovné gesto přírody. Po porodu se ale postižení orgánů zrychlí a Oldřiška by se nemusela dožít prvních slov svého dítěte.

Informaci přijala s pragmatismem sobě vlastním. V divadle si ji vážili od prvních chvil, trávila tam hodiny mnohem delší, než k jakým ji zavazovala pracovní smlouva. Živil ji koníček. Nemoc nepřekážela: Oldřiška necítila obtíže a injekce inzulinu pro ni byly odedávna součástí rutiny podobně jako mytí rukou před obědem. A tak písmo na lékařské zprávě se zakázaným mateřstvím pomalu bledlo.