Belgická čokoláda - 3. kapitola - Strach

19.10.2013 | zkouknuto: 2679x | komentářů: 0

Strach. Vážně se bojí. Je mu třicet, ale připadá si jako špunt klepající se přijít domů, protože ve škole schytal černý puntík. Nebo na pískovišti šlápl copaté cácorce na bábovičku. Pocit viny? Pocit viny. Brnění za krkem a sucho v něm. Přivedl do jiného stavu těžce nemocnou ženu. "Nečeká mě dlouhověkost," lakonicky mu řekla na druhé schůzce. Že nesmí mít děti si dlouho nechávala pro sebe.


Stejně to nemusela zmiňovat. Věděl. Našel si o její nemoci všechny dostupné informace, seděl na webu několik dní. Využívaje perfektní znalosti angličtiny prohledával zahraniční medicínské portály; internet byl v Československu horkou novinkou. Hledal střípek naděje, aniž Oldřišku pořádně znal.

A pak se to stalo. Otěhotněla a on si rval vlasy, ne pomyslně, ale skutečně, doopravdy. Zavřel se s novinou do koupelny, utekl před Oldřiškou stojící u okna v obýváku, před jejím matným prázdným pohledem, pokusil se utéct sám před sebou. V koupelně třísknul hlavou o zrcadlo, díval se na sebe strašně zblízka, byl úplně mimo sebe. Zajel prsty do vlasů a rval je a rval až k bolesti. Nemohl přestat. Díval se do zrudlé tváře muže, co už nebyl kluk ani výrostek ani donchuán lovící po barech. Tehdy se do něj vplížil onen strach.

Od té chvíle zažili spoustu a přiznával, že opravdu šťastných chvil bylo možná i na romantickou novelu. Jenže drápek obav se zasekl. Někdy byl v klidu, jako když má puma zatažené drápy. Nejsou vidět, ale víte, že tam jsou.

"Pane Skorkovský?" vstoupila do místnosti sestřička a zůstala stát mezi dveřmi. Radek prudce odvrátil zamyšlený pohled od Oldy a upřel ho na sestru. "Pssst!"

"Co - jo tak, usnula, promiňte... pojďte sem." Radek vstane a reflexivně se vypne na špičky. Maličko shrbený cupitá za sestrou.

"Ta kytka, pane Skorkovský. Už jsme vám několikrát říkaly..." Plachý úsměv na obou stranách. Radek se po špičkách rychle přemístí k nočnímu stolku a zpátky. "Vezměte si ji vy, sestřičko."

"Já se z vás pominu. Ukažte. Mmm, voní, krásná... Tak kdybyste něco potřeboval..."

Zahanbeně si sedne zpátky k Oldřišce. Sestry. Vyplňují její život víc než zdrávo. A přitom jsou to ony, které ji udržují při životě. Už jenom tím svým drbáním. Když ležela v nemocnici asi měsíc, potrhlá Oldina kamarádka Víťa přispěchala s radou, aby si zaslechnuté nepříjemnosti okamžitě převracela na opačné a pozitivní. Když z povzdálí nasloucháte cizímu hovoru a do uší vám jde pomluva, máte si ji v mozkovně obrátit na pochvalu. Zareagujete zcela jinak, nenaštve vás to, nerozhodí, zkrátka jdete dál; pomlouvači nestojí za pozornost. Radek neznal těžší duševní cvičení. Popravdě řečeno do té doby neznal žádné. Žil ze dne na den, za jedinou odpovědnost považoval tu ke svému povolání. Jinak užíval bezstarostnosti, kamarádů a občasných potulek s opačným pohlavím. Teprve seznámení s Oldřiškou znamenalo pootevření dveří dosud pevně zabouchnutých. Dveří, jejichž kliku nenacházel ba ani nehledal. Seznámení bylo průchodem do vlastní duše. Řečeno pateticky, ale bylo to tak. Zamilovat se do těžce nemocného přináší bližší poznání sebe sama.

Ano, byl úspěšný. Velice. Stal se odborníkem v odvětví, které se neobejde bez perfektní znalosti postmoderního pomocníka - počítače. Byl kliďas a tak ho v osmnácti nenakrkla tátova věta, kterou mu onen vrazil přímo do arterie: "Neznám už svýho syna, jestli se ten chce do smrti hrbit nad pitomým kompjůtrem!" Otec mluvil strnulou češtinou jako emigrant.

Radek miloval programování, ale nebyl o něm přesvědčený jakožto o svém budoucím povolání. Tímhle výstupem mu to táta ujasnil. Na just šel místo medicíny studovat matematicko-fyzikální fakultu do Prahy. Ztratil se despotickému fotříkovi z očí. Po jedenácti letech odloučení (skutečně o sobě skoro nevěděli) s ním mluvil už jen v duchu: Tvoje dvacetiletý diktátorství, který si snad pamatuju od chvíle, kdy jsem poprvé zalapal po dechu, věčný nesváry s chudákem mámou ani proklatý náboženský zanícení není tím pravým ořechovým pro můj povstaleckej život.

Táta byl proslulý kardiochirurg. Dodnes neví, že jeho syn chtěl vyvinout program, který by při určitých srdečních zákrocích vedl nástroj tepnou. Bez nutnosti otvírat hrudník chirurgickou cestou.

Otec a syn. Téma široké jako život sám. Téma mýtické, téma biblické. Co se v konečném důsledku stalo? Pár let po rozluce přišel s nápadem tepenné cesty někdo jiný. Toť smutné vše.


Komentujte něžně

Zatím žádné komentáře - buďte první!

Komentovat
 
 

Témata a rémata

Nejvíc vás zajímá

Slovo moudrých

Když se rákos chvěje na hladinou a ryby právě neberou, napadají mě někdy komáři a někdy myšlenky.

FUNDA, Otakar Antoň: Když se rákos chvěje nad hladinou. Praha : Nakladatelství Karolinum, 2009. (str. 9)