Belgická čokoláda - 2. kapitola - Radek

Chodil za Oldřiškou každé ráno před zaměstnáním. Za Oldřiškou... za Oldou. Olda jí začal říkat, když otěhotněla. Musí už konečně jednou dospět, myslel si. Nedocházelo mu, že těžce nemocný mladý člověk dospívá v den, kdy se dozví diagnózu.

Ale čím více se datum porodu blížilo, tím byl v oslovování něžnější. Mohl o ni přijít. Mohl přijít o dítě. Mohl přijít o obě, svou dívku a svou dceru. Bože, proč mi dáváš tolik možností, i když v tebe nevěřím?

Dnešek je jiný. Porodnici bude opouštět jako novopečený otec. Možná. Už po sedmé ranní netrpělivě telefonoval na oddělení. Od doktora Bedrny ví, že porod bude muset být vyvolán uměle. Chce být s Oldřiškou chvíli sám. Když všechno dobře dopadne, nebudeme sami už nikdy. Jsem sobec? Proč hledám na jediné dobré možnosti to špatné, proč? Byl by si dal pořádnou facku. Ale nedám mu ji ani já.

Neslyšně stoupá schodištěm, které z východní strany zalévá sluníčko, v tuhle roční dobu neobvyklé. Cítí vděk za jeho paprsky a připadá si sentimentálně. Co teprve až přijde šťastný konec? Šťastný začátek? Porodnice je chrám patosu, ale přece jsou její chodby po ránu ztichlé, jako by patřily vědeckému ústavu a ne místu, kde se rodí nový živoucí svět. Teprve s pokročilejší hodinou emoce tlumeně pronikají téměř z každých zavřených dveří. Bývá slyšet vřeštění mimin, bolestné hekání rodiček, vidíte bezradností nakrčená čela mužů měnících se v novopečené otce. Ředitelé vesmíru tady tok času a průběh věcí nemohou ovlivnit. Svoje snad jen dočasně kulaťoulinké polovičky musejí nechat v jiných, většinou mužských rukou; cítí se maličko zneužití. Když vcházejí do budovy, jsou plni obav. Jejich nejistota a neustále zaháněný a vracející se zmatek trvají krátký čas. Odcházejí rozzáření, povýšení, se zavlhlýma očima a něčím, čemu Radek říká ráno v duši. Přesně takhle by si to přál mít.

Obtěžkaný myšlenkami prochází stanovištěm sester, zdraví je pokývnutím hlavy. Vejde do pokoje.

"Oldřiško?" hlesne a jemně zaťuká na kovovou příčel pelesti. "Jak je? Zase máš pusu od ucha k uchu, jak ty to děláš..."

"Ahoooj... před chvílí mi odpojili pípák, konečně!"

Radkovi se uleví. "To je skvělý, ale... není to nebezpečný? Co když sestra odejde, třeba na záchod, nebo tak?" Oldřiška se zasměje. "Prosím tebe. Tys mi přinesl kytičku... ta voní, děkuju... sedej..." Radek si přistrčí kovovou židli a váhavě se usadí.

"Mluvil jsem s doktorem, říkal, že - "

"Co? Tys mluvil s Bedrnou? Co ti řekl? Mně nic..."

"Počkej, dej mi nejdřív pusu... No, že ti to vyvolají uměle, když porod do dvanácti hodin nezačne sám. Neboj se..."

Oldřiška se v lůžku posadí. Naoko naštvaně. "Neboj, nebojím, těším se. Zůstaneš celý den? Počkáš? Musíš do práce? Pustí tě šéf?"

"Ty dychtidlo. Jasně že jo. Bedrna mě tu nechá, prý si můžu lehnout sem na prázdnou postel, kdyby byl klid."

Oldřiška laškuje. "Klid mít tedy nebudeš!" Radek s tázavým úsměvem pozdvihne obočí: "Plánuješ vzpouru ty nebo tvoje tělo nebo holčička?"

"Plánuju další pusu... a dej mi ruku. Brrr, studíš, lovil jsi kapry, nebo co? Zahřeju tě, ukaž..."

Oldřiška si lehne a zavře oči. Se slastným pozdvihnutím koutků úst vmanévruje Radkovo klubíčko prstů mezi nemocniční deku a břicho. Pěst zůstane křečovitá zmatečnou bázní neublížit. Neustále se bojí pohladit je, svou holku a svou dceru. Nutí ho to dívat se na graf monitorující srdeční ozvy. Bojím se mrkat. Mám strach, že se ta krabatá sinusoida zastavuje.

Když se mu myšlenky samovolně rozplynou, stočí pohled na Oldřišku. Na její něhu, bledou tvář, nugátové oči a plavé vlasy. Krásná. Bílá, skoro průsvitná pleť. Vypadala šťastně i v neveselosti kolem. Rodí se tu děti, ale ona leží na izolaci, v nehezké hráškově zelené místnosti. Bez jediného obrázku, s monitory bez televizního signálu. Jeden snímá srdce miminku, druhý matce. Ještě že jeden z nich dnes odpojili. To je přece pozitivní, ne? Radek si bleskurychle promne oči. Buď je upírá do monitorů v práci, nebo v porodnici. To si jeden nevybere.