Belgická čokoláda - 1. kapitola - Realita

19.10.2013 | zkouknuto: 878x | komentářů: 0

Štěkot Oldřišku zcela probral. Zatímco se snaží protahovat a ještě prosím neodhánět rukavičkový sen, za skleněnou přepážkou JIPky hlomozí dvě sestry.


Nerámusí svou činností, jsou naučené chovat se tiše. Pokud nemluví, jedinými známkami přítomnosti bývá šoupání ochozených zdravotnických pantoflů, cinkot odkládaných teploměrů a šustot papírů. Jenže tyhle dvě musí neustále povídat a bohužel si neuvědomují, že jejich pacientka "stálice", jak jí mezi sebou říkají, má setsakra vyvinutý sluch.

"Aby nám tady neexla!" rozeznává Oldřiška hlas starší sestry.

Mladší se brání: "Nestrašte, to se snad ještě nestalo... U ničeho takovýho jsem nebyla a ani nechci, jen to ne!"

"Já to taky naštěstí nezažila. Ani ve fakultní, a tam vozili případy! Jenže to bylo na dětským na popáleninách. Dost jsem se nabrečela. Někdy to nebylo k vydržení, ani nevím, jak jsem to ustála... sedmnáct let. Tady je veseleji. I když si někdy pobrečím taky, je to dojímavý..." dokazuje starší sestra schopnost vcítit se.

"Abychom nemusely ronit kvůli téhle!" pronese kolegyňka, aniž by si uvědomovala, jak neomaleně může její poznámka znít uším pacientky.

"Ta sem nepatří. Měla by ležet na svým oddělení. Porodníka tam můžou zavolat vždycky."

Podobným rozhovorům musí Oldřiška naslouchat neustále. Ignorovat je nelze; než se jí povede natáhnout se s ohromným bříškem na noční stolek pro rádio, bývá rychlejší tok hovoru utnout: "Sestřičko?" - "Ano paní... eh slečno, hned jsem u vás!" A tak Oldřiška několikrát denně prosí o těch pár nezbytností, které má povoleny: "Jenom kapku čaje, děkuju... Piškotek bych nemohla?" Za skleněnou přepážkou si mladší zdravotnice překryje dlaní ústa: "Snad nás neslyšela?" Starší zamudruje: "I kdyby, ta už prolezla špitálů. Je zvyklá."

Tak tak. Mluví o ní jako o housce na krámě. A tohle je padnoucí přirovnání, protože na Oldřišku si sestry berou rukavice. Tak jako prodavačky v pekařství na pečivo. Ačkoliv její nemoc není nakažlivá. Proč se k ní chovají, jako kdyby byla hluchá? Nemít infúzemi rozpíchané ruce, mohla bych si číst, jak ráda bych si něco pěkného přečetla! Ale ne Vítiny knížky o buddhismu, potřebuju něco veselého, zabavit se, zastavit myšlenky, vnímat všemi póry nějakou takovou atmosféru, jako byla ta z dnešního snu... Nechci už poslouchat drbavé dámy ve stejnokrojích, vždyť neustále na něco žehrají. Na doktory a nízký plat, na neschopnost najít si lásku nebo nemožnost si ji udržet... Přitom jsou zdravější než já... měly by být šťastné. Nikdo jim neřekl, že vlastně šťastné jsou. Šťastní jsme přesně tak, jak sami chceme.

Ať Oldřiška chtěla nebo ne, život ji povolával do nového dne. A byl to hned život dvojí. Dopadne-li všechno lépe než špatně, narodí se holčička.
Půjde-li vše dobře, bude zdravá.
Stane se zázrak a Oldřiščina choroba se porodem nezhorší.
A jestli existuje něco vyššího tam nahoře, něco, co nás lidské tvory přesahuje, stihne dceru vychovat.

Ano, jsem sarkastická. Oldřišku tím nijak neurážím. Ona sama do sarkasmu vrostla. Byla do něj vržena nemocí. Kdyby se sama na sebe neuměla dívat s odstupem, nepřežila by její duše. Dávno by tu s námi nebyla. Ačkoliv "s námi" je řečeno neohrabaně, protože je téměř celé těhotenství upoutaná na lůžko. Očekávání potomka ji vzdálilo od rodiny a přátel. I od Helinky, statné to zlatosrsté labradorky a kamarádky z nejbližších.

Jen ten Radek. Ten do špitálu chodil den co den.


Komentujte něžně

Zatím žádné komentáře - buďte první!

Komentovat
 
 

Témata a rémata

Nejvíc vás zajímá

Slovo moudrých

Když se rákos chvěje na hladinou a ryby právě neberou, napadají mě někdy komáři a někdy myšlenky.

FUNDA, Otakar Antoň: Když se rákos chvěje nad hladinou. Praha : Nakladatelství Karolinum, 2009. (str. 9)