Alexandra Berková: Temná láska

26.11.2013 | zkouknuto: 1320x | komentářů: 2

Zpoza skříně vylezl ohromný pavouk, podíval se na mě, otřásl se hnusem a zase zalezl. (str. 44)

Citace odpuzující i vzbuzující zvědavost, shrnující pocity čtenáře prokousávajícího se novelou... kdykoli, jen ne před spaním.


Tohle totiž opravdu není čtení do postele. Tedy pokud literaturu nestudujete a nejste zvyklí číst s tužkou v ruce, zapisovat si poznámky a jen tak si nenecháte hlavu zatěžkat každou autorčinou myšlenkou.

Alexandra Berková je v téhle novele skutečně drsná. Ale pokud se čtenář vynasnaží udržet od textu odstup, po několika stranách bude jaksi obroušen, zvykne si na syrovost vyjadřování a začne novelu brát s humorem.

O čem tedy Temná láska je? Autorka si v ní bere na paškál různá období života ženy a pracuje s nimi tak, aby varovala, upozorňovala a naléhavě ilustrovala úlohu obou pohlaví v manželském svazku, který by měl být posvátný (neb tak by si to vypravěčka přála), ale do posvátného má často daleko.

Mužskému čtenáři bych se nedivila, kdyby novelu považoval za výplod fantazie zaryté obhájkyně feminismu. Mám ale pocit, že to tak ve skutečnosti vůbec není. Autorka zveličuje činy obou partnerů, protože jen tak se jí může povést to, co zamýšlí: vykřičet se z nepohody vlastního vztahu a prostřednictvím těchto výkřiků varovat svět ženský i svět mužský před nástrahami, které pletou sami sobě.

Pokud tedy řeknu, že se čtenář utká s rozhovorem ženy, svěřující se psycholožce s realitou života na řetězu, ke kterému ji přivazuje manžel (a že se okovy v textu nařinčí), jde o hyperbolické vyjádření pocitů uťápnuté a hloupé domácí slepice. Posuďte sami:

Ležím tam, svázaná pod dekou, s bolestí po kopanci a lapám po dechu a mé divné já mi říká: vidíš, teď je spokojený; tak je to správné, to díky tobě se mu ulevilo, to tys mu pomohla, a on tě teď za to učiní šťastnou, jak je to v pohádkách... (str. 8)

Cítím se vinna za jeho ubohost. Za jeho strach, za jeho ochablé, páchnoucí, bledé tělo. Za jeho noční pláče a kvílení někde vzadu, za jeho mastné vlasy, plné lupů – Bože – kdyby mě rozvázal, umyla bych ho... (str. 9)

Každý den je trochu jiný, paní doktorko. Podle toho, jak jsou chladná, vlhká anebo rozehřátá prkna, uhodnu dost přesně, jaké je venku počasí. Ven vidět není. (...) Zvykla jsem si. Říkám si, no co, jsou na tom jiný hůř, hlavně že nejsem sama, hlavně že někoho mám. Vždyť mě má svým způsobem rád a drží mě tu jenom proto, že mě chce. Tak, abych mu neutekla: záleží mu na mně. Má mě rád. Určitě mě má rád, vždyť přece jí moje výkaly... (str. 11)

Ale i vykreslení muže - blba snažícího se vládnout ženě je cílené a varující:

Je mi sedmnáct. Přichází frajer s hřebenem v zadní kapse kalhot. Jsem sešněrovaná v půjčených šatech. Jdeme na „čaje“. Odpolední čaje jsou večer a pije se tam rum. Buší mi srdce. Můj frajer není ani fešák, ani chytrák, ani s ním není psina, ale jsem jeho a on je můj. Pro tenhle večer. Buď ráda, že někoho máš, kdo s tebou jde. Sotva dýchám v těsných šatech, držím se ho a jsem ráda, že někoho mám, kdo se mnou jde. Táhne z něj pivo. Říká mi:

Hele, ty seš teď moje holka a seš tady se mnou, rozumíš? Tak budeš poslouchat, co ti říkám a domu dem, až řeknu. S jinejma netancuješ: seš tady se mnou. A hlavně, kámoš je dycky víc, to si pamatuj. Je ti to jasný? Co ti tady řikám? Abys třeba nechtěla něco rovnat, když se třeba servu, abys nebrečela, že sem se tě nezastal, když tě třeba někdo polije pivem a tak. Protože kámoše bych se zastal, jestli mi rozumíš. Jenomže ty nejseš kámoš. Ty seš ženská, a to je něco jinýho. Rozumíš tomu? Ženská je na světě jako všecko vostatní: stromy, psi a kočky a tak. Ale kámoš, vole, kámoš, to je... prostě... ále, ty bys to stejně nepochopila. Prostě si pamatuj, že chlapi držej vždycky spolu. A ty seš až druhá. Je ti to jasný? Co? Sem něco řek, ty vole, ne? Co?! – No proto. Pocem, já ti to utřu. A nebul. Povídám, mlč a buď krásná! (str. 53)

Úloha hrdinky a jejího partnera by se dala přirovnat k loutkovému představení života, k názornému vytýkání těch nejobyčejnějších, přesto ale významný part hrajících charakterových vlastností muže a ženy. Zatímco muž je tu často brán jako chlapec, který se navrací do dětských let jako do skrýše, žena si hraje na trpitelku, mučenou klecí vlastní mysli a klišé toho, co od ní očekává okolí a společnost:

A osmá říká: pani, ten muj staví Karlštejn, dělá to ze sirek, to byste nevěřila, co to dá práce, dělá to už vod svatby, zabralo to celý podkroví, eště že se mladý vodstěhovali, no aspoň mám dole klid, dřív chodil spát dolu, ale poslední leta už vůbec nevylejzá, tak mu nosim kastrůlky za dveře a občas kouknu, jestli je eště naživu, včera eště byl, tak nevim... (str. 86)

A pátá říká: pani, to já zas musim mít všude čisto. Já teda na čistotu dám, já jak nemám čisto, tak sem zlá, pani, na čistotu, to sem svině, já vám řeknu, mně do domu nesmí žádnej, co neni přezutej, převlečenej, vykoupanej, vysmrkanej, vykloktanej, nehty vostříhaný, chlupy z nosu vytrhaný, zadek umytej, aby mi tam nějakou tu špínu nevnes, nějakej bacil nebo smrad, to já nesnášim, já to mám všechno vyrejžákovaný, vydrbaný, vydesinfikovaný a umytý, všechno vycíděný a seřazený jako na výstavě, pani, však mi to taky všichni chválej, říkaj: kdepak tady, pani, ta to má doma jako na výstavě! A choděj nakukovat oknem, to víte, že dovnitř je nepustim, a já sama se taky ráda podívám, jak to tam mám pěkný, taky že chodim spát radši do chlíva, abych si to tam nezasvinila... (str. 85)

S postupem času a dospíváním dcery se hrdinka pouští i do jiných témat než vztahových, svou roli zahraje strach rodiče z ohrožení dítěte dostupností drog (zdůrazní ovšem i nesmyslnost zákazu léčebného využití marihuany pro vlastní použití). V letmých dotecích si bere na paškál politickou situaci, například přirovnává předlistopadové a současné politiky k Rudým a Zlatým prasatům. Připomínka mimoděčné konzumace reklamy a s ní spojené absurdní spotřeby je vztyčeným prstem pro nás všechny:

Kupuj! Nakupuj! Víc! Proto to děláme tak mizerný, aby se to brzo rozpadlo a abys to koupila nový! (str. 77)

Do útlé knížky se vešlo tolik varování, že by bylo možné citovat ještě dlouho. Pesimismus černý tak, až vás nutí jít dál, měnící se v humor a oddechnutí, abyste si v závěru přečetli, že

(...) tohle je konec, jak ho známe a jak ho chcem:

... ale navzdory úkladům, svatba to byla skvělá: (...)

Věděla, že je dokonale šťastna - a že tentokrát drží své štěstí pevně v rukou a nic, nikdo už je nezvrátí... (str. 117)

Jde o jeden ze tří konců, stylem připomínající texty romantiků druhé poloviny 19. století. Syrovost je ta tam, nasávání života s intenzitou až bolavou vychází do ztracena. Faustovské stýskání si nad soumrakem života se prolne v počátek soužití dvou lidí. Není tu přítomna zášť ženy vůči muži ani ponižování ženy mužem. Měl by to být závěr optimistický. Ale možná, že to, co si v životě přejeme, budí spíš hrůzu než radostné očekávání; pokud se snažíme dohlédnout do budoucna.

A to bychom neměli. Lidská bytost by měla žít tím, co je TEĎ.

BERKOVÁ, Alexandra: Temná láska. Brno : Petrov, 2000.

Hodnocení: 95 %


rozhovor Olgy Sommerové s autorkou v pořadu ČT Čtenářský deník


Komentujte něžně

Líbí se mi že to zní jako nějaká romantická slátanina, a přitom opak je pravdou :) super recenze!

knizni-paralela.blogspot.cz | 6.1.2014 17:44 Citovat »

Kdyby si člověk vybíral knížky jen podle názvu, moc by toho nepřečetl :-) Děkuju!

Pavlína Žipková | 6.1.2014 17:50 Citovat »
Komentovat
 
 

Témata a rémata

Nejvíc vás zajímá

Slovo moudrých

Když se rákos chvěje na hladinou a ryby právě neberou, napadají mě někdy komáři a někdy myšlenky.

FUNDA, Otakar Antoň: Když se rákos chvěje nad hladinou. Praha : Nakladatelství Karolinum, 2009. (str. 9)